Připravil jsem pro vás dvě (rádoby zábavné) verze představení sebe sama:
O mě – pro ženy krásné, moudré, laskavé a usměvavé
Až si přečtete tu správnou verzi, v žádném případě už nečtěte tu jinou.
Pokud však trváte na tom, že chcete slyšet něco opravdu vážného o mě a mém životě, musím vás zklamat, protože nic moc říct nehodlám.
Snad kromě toho, že celý svůj život hledám. Bádám. Zkoumám. Dělám chyby. Učím se.
A především: doufám.
Doufám, že se pozemské lidstvo konečně vymaní ze zajetí destruktivních dětinských manýrů, kterým se oddává již tisíce let.
Příčinou našich potíží jsou v mých očích především dogmata, která celé naše bytí zamořila a která si obvykle netroufáme zpochybňovat. Čímž si efektivně blokujeme možnost spontánně se vyvíjet a naplňovat poslání, se kterými se na Zemi rodíme.
Velice mne proto trápí, když vidím, s jakou zaslepeností se necháváme programovat a jak málo času, chuti a především odvahy máme na to, abychom se opravdu zamysleli. Protože bez porozumění jádru, které leží tam v hlubině, nikdy neporozumíme vnější slupce, kterou se všichni tak rádi a intenzivně zaobíráme.
Koneckonců, co jiného by Vodnář jako já měl dělat, než zkoušet proměnit v realitu své sny a ideje o opravdovém a nefalšovaném bratrství a sesterství všech bytostí nejen tady na Zemi, ale ideálně rovnou v celém vesmíru.
Sdělení, které toužím předat, je ve své podstatě velice jednoduché, ale proces jeho předání se jeví jako převelice komplexní záležitost. Asi proto, že mysl moderního člověka je rozsekána na miliony střípků a je tudíž velmi těžké ji přivést do středu, který je opravdovým zdrojem a vysvětlením všeho, co je.
V tomhle našem komplikovaném světě se dogmata jeví jako pevný základ osobního postoje a celospolečenského řádu. Něco ve smyslu „tak to prostě je a hotovo„.
Narušit samotné „nezpochybnitelné“ základy našich konceptů je věc velice strašidelná a pro mnoho lidí zcela neakceptovatelná. Dogmata jsou klíckou, která nás drží v zajetí, ale zároveň nám dává jakýsi pevný rámec a ochranu před tím nekonečným neznámem tam venku. A my sami jsme jako ptáci, kteří prožili celé generace v téhle kleci a když se jim náhodou otevřou dvířka na svobodu, schoulí se raději k zadní stěně klícky a zavřou oči, než aby se odvážili vyletět ven, do toho nekonečného potenciálu. Vstříc děsivému zjištění, že všechno je jinak…
Díky moc za váš zájem.
