Naslouchání je dar. Dar opomíjený, dar nenápadný, dar téměř dokonale skrytý.

dog-1723894_640

Dar bez mašlí, bez pompy, bez příkras. Dar tichý a velmi, velmi měkký.

Přesto však významný a v nejlepším slova smyslu veliký.

Kolik je na světě právě teď lidí, co se nemají komu upřímně svěřit? S radostí, s bolestí, s vírou, s prázdnotou, s vinou, se strachem, s úspěchem, s krásou, s něhou, s touhou…
Kolik je na světě lidských bytostí, kterým se daru být slyšen nikdy nedostalo?
Kolik lidských bytostí se v tomto směru dostalo za celý svůj život nejdále k několika větám, po kterých jim do toho ten druhý skočil, zesměšnil je nebo shodil celé jejich téma, případně udělal něco jiného, co další sdílení zcela znemožnilo?
Řekl bych, že velmi mnoho.

Možná znáte pocit, že ač dostáváte krásné dárky nejrůznějšího charakteru, vyměnili byste je všechny za otevřené ucho spojené se srdcem…

Kolik z nás mělo tu čest si uvědomit, že otevřeným povídáním a sdílením svého nitra vlastně dáváme obrovský dar sami sobě? Znáte ten pocit, kdy k vlastnímu překvapení vyslovíte jasně a zřetelně něco, co se ve vás doposud převalovalo jen jako nezřetelný cár mlhy, mrak, který vám neumožňoval prohlédnout, odkud se vzal a co vlastně nese?

Kolik z nás zažilo touhu sdílet svoji radost, svoje vnímání krásy? A nebo si naopak poplakat a pustit ven aspoň kousek té tíhy, kterou v sobě neseme? A jak těžké je, když není s kým? Nebo by třeba i bylo s kým, ale uši a srdce našich blízkých jsou zavřená…

Ale to není vše. Když hluboce sdílíme s druhými, jakoby se najednou ozvala i nějaká naše další část. Objeví se vnitřní kritik, vnitřní rádce, vnitřní pečovatel, andělé i démoni. Můžeme sami v sobě uslyšet odpovědi na naše otázky. Můžeme vidět, jak se sami za své pocity a názory soudíme. Můžeme až hmatatelně vnímat, jak moc se za své pocity a názory nemáme rádi, jak moc je považujeme za nesmyslné, nepravdivé, pokroucené a invalidní. A možná, že to je pravda. A nebo nám tuhle blbost jen někdo opakoval tak dlouho, až jsme jí sami uvěřili.

Můžeme s jednou myšlenkou strávit celá léta, být jí posedlí po velmi dlouhou dobu. A pak, když ji vyslovíme, najednou ztratí moc. Zčistajasna se nám odhalí její pravá podstata. A my získáme sílu ji buď naplnit, nebo zahodit.

Sdílení je znamením síly. Otevření se je pravým opakem slabosti. Naproti tomu, zavření se do brnění a skrytí svého nitra je jejím znamením. Co se zdá být silou je slabostí, co se zdá být slabostí je silou. Alespoň v některých případech.

Léčení přichází po uvědomění skutečného stavu. A jsme to vlastně jen my sami, kdo zná způsob, jak se opravdu vyléčit. A takové upřímné sdílení nás může k těmto léčivým a transformativním zdrojům dovést.

Ten, kdo nám naslouchá, nemusí být terapeutem, léčitelem, ani vrbou. Může nám být svědkem, tichým zrcadlem nás samotných. Můžeme si na něj promítnout všechny svoje předsudky.

Možná nás napadne, že naše sdílení jeho ani nikoho jiného vlastně vůbec nezajímá, nebo že nás má asi za blbce, slabochy, chvástaly, hříšníky a zvrhlíky, případně že nás jistojistě vidí jako naprosto okouzlující a úžasné a dokonalé… Spektrum takových domněnek a pocitů je nekonečné. Ale když si pak uvědomíme, že jsou to z velké části právě jen naše prázdné projekce, dostáváme darem další velký kus vlastní svobody a odpovědnosti.

Pokud cítíte, že tohle je něco, k čemu jste dozráli a co chcete zkusit, nabízím vám své naslouchání. A když budete chtít, můžeme na naslouchání navázat a podívat se spolu hlouběji na témata, která vás trápí nejvíc.

Na závěr podotýkám:
Jsem jen člověk a můj volný čas i emoční kapacity jsou omezené. Také naslouchám svému vnitřnímu hlasu, který mě celým mým životem vede.
Vyhrazuji si proto tímto nárok poskytnutí služby odmítnout, a to i bez udání důvodu.

Pokud Vás moje nabídka oslovuje, pokračujte na druhý článek „pravidla naslouchacího servisu„, kde se dozvíte více o praktické stránce věci.

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?