Abych předešel nedorozuměním, nastavil závazná pravidla a třeba i rozptýlil nějaké ty pochybnosti, povím Vám více o pravidlech naslouchacího servisu. O tom, co lze a nelze čekat a jak to funguje.
Na konci pak naleznete formulář, prostřednictvím kterého mne můžete kontaktovat.
V tomto článku se bude často opakovat slovo sdílení, proto začneme u něj.
Co je to sdílení?
Ve smyslu mého záměru se jedná o dva významy, které jsou skryty v samotném slově „sdílení“. Prvním je schopnost sdělit něco někomu jinému.
Druhý, odvozený význam pro účely tohoto servisu je to, že pokud něco vyslovíme a sdělíme to někomu jinému, sdílíme s ním své nitro. Už to není jen uzavřeno v nás, už je venku. Sdílíme s ním tak jisté informace, emoce a myšlenky, stejně jako můžeme sdílet byt, auto, přátele nebo cokoliv jiného.
Osobně nebo na dálku?
Obecně je lepší osobní kontakt, ale nebráním se ani sdílení přes WhatsApp (hlas) nebo Skype (hlas).
Zadarmo nebo za peníze?
Ve své podstatě se jedná o službu neplacenou. Ptejte se upřímně sami sebe, nakolik si daru pozornosti druhé lidské bytosti vážíte. A podle vlastního uvážení mi případně nabídněte něco jako poděkování. Jestli to bude formou dárku hmotného, nebo nějakou jinou, to je jednak na vašem rozhodnutí a také na mé ochotě vámi zvolenou formu „odplaty“ přijmout.
Pokud máte pocit, že tahle služba si vůbec žádné ocenění nezaslouží, radši mi ani nepište. Pokud si totiž nevážíte času a pozornosti druhých lidí, jak byste mohli očekávat, že oni si budou vážit něčeho vašeho?
Proč to teda vlastně děláš?
V současné době nepotřebuji tuto činnost vyvíjet za účelem obživy.
Zajímá mne, co všechno lidé prožívají.
Věřím, že nikdo z nás není ve svém jádru špatný nebo nečistý.
Věřím, že ačkoliv můžeme cestou do svého nitra nacházet mnoho ošklivého, samotné jádro je dokonale čisté a krásné.
Přeji si být svým bližním užitečný, aniž bych za ně ovšem přebíral odpovědnost, nebo je někam sám vedl.
A taky, protože se mi od mládí lidé samovolně svěřují se svými rozličnými, zejména pak niternými pocity a myšlenkami.
Jedna se o nějakou formu terapie nebo léčebného procesu?
Z mé strany se nejedná o nabídku na léčebné nebo terapeutické služby. Nejsem v žádném případě školený terapeut ani psychoanalytik ani cokoliv podobného. Nabízím něco, co by mělo být mezi lidmi běžné. Jeden z mnoha střípků lidskosti.
Nakolik bude vaše sdílení léčivé a terapeutické, o tom rozhodujete vy sami.
Možná vás sdílení přivede k rozhodnutí odborníka navštívit. Možná bude samo o sobě dostatečně uvolňující a transformativní. A možná jen chcete sdílet něco radostného a krásného – a pak je celá otázka léčení pro vás úplně vedle.
Mám se bát?
Pokud se bojíte otevřít se, podívejte se napřed důkladně na to, proč tomu tak je a jestli opravdu chcete něco ze svého nitra ukazovat. Pokud raději nechcete, nechte to plavat. Odpovědi i odpovědnosti jsou ve vašich rukou.
Může mi sdílení ublížit?
Můžete prožít hluboké a intenzivní pocity a emoce. Můžete prožít pocit, že otevíráte dlouho zavřená vrata či povolujete ventily, za kterými se skrývá spousta tlaku, bolesti, emocí, ale také vlastní síly, vůle, elánu, radosti nebo odpovědnosti.
Spíše vám ale sdílení umožní spatřit, jak moc vám ubližuje to, co v sobě za zavřenými dveřmi držíte. Nemusíte vypustit 30 let tlaku naráz. Buďte k sobě něžní a ohleduplní.
Jak hluboce je třeba sdílet?
Můžete si zkusit zaplavat v dětském brouzdališti, případně v relativním bezpečí velkého bazénu, nebo také na hlubokých a tajemných otevřených vodách řek, jezer, oceánů a moří. Můžete se rozhodnout ponořit do hlubin, nebo jen opatrně z hladiny pozorovat děj dole pod sebou. Jinak řečeno: jak hluboko či daleko ve svém sdílení zajdete je na vás a též na mé schopnosti to nějak pobrat.
Je třeba říkat pravdu?
To je otázka vaší vlastní úcty k sobě samému a lidem kolem sebe. Pokud chcete povídat báchorky, můžete. Ale může se vám stát, že řeknu STOP.
K otázce absolutní pravdy potom více v odpovědi na poslední otázku.
Jak dlouho to trvá?
Na úvod tomu dejme časový rámec jedné hodiny. Udělejte si ale opravdu čas. A to už dopředu. Dopřejte si čas na rozmyšlenou. Viz „o čem mám mluvit?“ a taky kontaktní formulář na konci.
Celý proces se ve skutečnosti děje už teď – když zvažujete, jestli to má smysl, jestli to náhodou není blbost, jestli vám něco hrozí a podobně. Uvědomte si, že tohle celé má okamžitý efekt už jako výzva, aniž by k setkání nakonec muselo vůbec kdy dojít.
Jde ukončit sdílení předčasně?
Každý z nás má, jakožto svobodná a vědomá bytost, ve svých rukou nástroj, kterým je slovo „STOP„. Tímto způsobem může kterákoliv strana sdílení kdykoliv ukončit, zejména pokud by vlivem sdílení mělo dojít k nějakým příliš problematickým situacím.
O čem mám mluvit?
To je jen na vás. Zeptejte se sami sebe, co je téma, které by od vás teď chtělo dostat prostor, zeptejte se, co můžete a chcete ukázat a na co se třeba naopak ještě necítíte.
Co mohu čekat od tebe (naslouchajícího)?
Ideálně nic. Jsem tu jako nutná součást sdílení. Jsem svědkem, jsem dočasným strážcem tvého osobního prostoru, jsem prostá lidská bytost, kterou zajímá, co její bratři a sestry v této sféře prožívají a pociťují.
Nejsem stroj a mám svoje emoce, svoje touhy, svoje obavy, jako každá jiná lidská bytost. Může se stát, že tvé sdílení pohne nějakým způsobem i mým nitrem. Viz taky další otázka…
Můžeš mi poradit?
Pokud budeš chtít, nebo budu sám cítit potřebu, mohu ti dát ke tvému sdílení nějakou odezvu. Nevím, jakou bude mít formu, ani nevím, jestli ji bude možno vnímat jako radu, nebo něco úplně jiného. Možná vezmu v půlce sdílení nohy na ramena, možná s tebou budu brečet nebo se smát, možná skrze mne přijde nějaká moudrost nebo hloupost, která ti bude impulsem k nějaké tvojí vlastní reakci.
Můžu se tě na něco zeptat?
Můžeš a nemusíš. A já mohu a nemusím odpovědět. Nemělo by to ale být primárním účelem tohoto sdílení. Primární je otevřít se.
Mohu být anonymní?
Pro navázání skutečného mezilidského kontaktu je nutné si vzájemně sdělit nějaké jméno. Pokud se stydíš za to, kdo nebo co jsi, něco si vymysli. A rovnou se nad tím taky řádně zamysli.
Co když mi to nepůjde?
Všechno je dar. Když to nepůjde, je to skvělá šance se právě na tohle zaměřit. Možná, že prvním tématem sdílení má být to, že to prostě nejde a nejde. A kdyby nešlo ani to, v pořádku.
Kde se to bude konat?
Docela (rád) cestuji, takže lokalita je věc k diskusi. Pokud dospějeme k rozhodnutí se setkat, najdeme si nějaké veřejné místo. Kavárna, čajovna, lavička na veřejném prostranství…. Veřejný prostor je bezpečnostní pojistkou pro nás oba a je zcela zásadní.
Mohu se spolehnout, že mne přijmeš?
Ne. Moje časové i lidské (= fyzické, emoční, energetické a mentální) kapacity jsou omezené. Navíc jsem se sám sobě zavázal následovat vlastní intuici.
Vyhrazuji si tedy právo setkání a sdílení z jakéhokoliv důvodu odmítnout a to i bez udání tohoto důvodu.
Co bych ještě měl(a) vědět?
Že každý z nás je schopen říct/odhalit/sdílet jen to, čeho si je sám vědom.
Proto je „pravda“ věc velice relativní a na úhlu pohledu, životních zkušenostech, úrovni vhledu a nadhledu a mnoha jiných okolnostech velmi závislá.
Každý z nás je pravdivý jen tak dalece/hluboce/vysoce, jak sám dohlédne.
Chtít od sebe absolutní pravdu je požadavek nereálný a absurdní.
Že je zcela zbytečné se snažit o dokonalost.
Že není třeba příliš plánovat, nebo se striktně držet předem připravené cesty.
Dynamika otevřeného sdílení je volná jízda v terénu, ve kterém se většina z nás nepohybuje příliš často. Čím více se oddáme vnitřnímu proudu, tím dál se můžeme dostat. Ale můžeme si taky sednout na bobek a nehnout se z místa, což nám o nás taky něco poví, takže žádný stres.
Že ani delší chvíle ticha ničemu nevadí.
Nevadí ztratit niť, být přerušen proudem emocí, zastavit se v pláči, smíchu nebo pocitu prázdnoty. I kdybyste ze sebe nevypravili ani slovo, stejně to bude na nějaké úrovni fungovat
Že jste tu proto, abyste zejména sami sobě ukázali něco více z oblastí, ke kterým je těžké se dostat sám se sebou ve své vlastní hlavě.
Líbí se vám to? Chcete to zkusit? Opravdu?
Tak fajn. Vyplňte následující formulář. A začněte s upřímností hned teď.
Chyba: Kontaktní formulář nebyl nalezen.