Tak mi nějak nejde do hlavy, proč musíme furt soupeřit.

Respektive nemusíme, ale soupeříme. Jsme v tom mohutně podporováni a nevědomě v tom stále podporujeme druhé lidi.

Nepřijde mi, že by bylo nějak zvlášť míň zábavné, kdybychom se věnovali všem svým zálibám a sportům a umění a vědám a nevím čemu všemu ještě, ale bez hodnocení typu NEJ.

My jsme tím NEJ totiž úplně posedlí. Takže už od školy jedeme stylem posuzování, kdo je nejlepší ve zpěvu, v matice, v malování, v básnění, v historii, v bezpočtu sportů…

Fakt je nutný, aby ve všem byl vždycky definován ten nejlepší? Nemůžeme prostě udělat setkání dítek, co rády zpívají, nebo rády tančí, nebo cokoliv? Jen tak, bez závěrečného vyhodnocení, kdo je nejlepší? Stalo by se někomu něco?

Jo, stalo…

Stalo by se to, že ten nejlepší by si neužil tu euforii vítězství a za nějakou dobu uvědomění, že to stejně není na furt a že se musí sakra snažit, aby si prvenství udržel (třeba i za cenu „kapříků“), zatímco celá řada ostatních by si ušetřila zklamání, že nejlepší asi nikdy nebudou, protože na to prostě nemají.

To, že se v pozdějším věku do soutěží o nejlepší cokoliv dostává navíc finanční motivace, celou záležitost ještě zhoršuje. A úplně nejhorším se to stává v oblastech, kde jsou se hrou na vítěze a poražené spojené opravdu monstrózní peníze. Protože s penězi roste adrenalin a s adrenalinem rostou peníze.

Ale primární princip je pořád stejný. NEJrychlejší, NEJchytřejší, NEJkrásnější, NEJ… (doplňte sami).

Tohle je jedna z věcí, která nám jakožto lidstvu brání žít radostnější životy. Tohle je věc, která z nás dělá ponížené a povýšené. Tohle je věc, která je pro některé až příliš motivující a pro jiné zase naprosto demotivující.

Vlastně celá naše společnost je založená na soupeření. Takže i firmy, ve kterých pracujeme, soupeří. O větší podíl na trhu, o titul firma roku, nejzodpovědnější firma, nebo třeba firma s největší hodnotou. Ale proč vlastně?

Jo jo, je mi jasné, že soutěž typu Superstar a nebo fotbalové mistrovství světa by s sebou bez vyhlášení vítězů nenesla žádný náboj. Nedalo by se tak krásně se nakopávat adrenalinem, endorfiny a jinými vnitřními návykovými látkami, nedalo by se prožívat ty úžasné momenty toho, jak nám někdo plní náš sen o tom „být nejlepší“. Protože ten někdo, komu fandíme, ten je vlastně MY, že jo? Fanděním vzniká jakási zajímavá spojnice, kdy prohru našeho favorita vnímáme jako prohru osobní a s výhrou je to úplně stejné. Prožíváme jeho bolest z toho, když se půl života připravuje a maká a dře a odevzdá svému umění vše, aby nakonec zakopnul v ten nejblbější okamžik.

Všimli jste si, že třeba velké fotbalové týmy už vlastně nemají žádnou spojitost s místem, kde fungují a kde vznikly? Jsou vlastněny často naprosto cizími subjekty, hrají v nich hráči z úplně jiných koutů světa, koučují je cizinci… Místní zůstalo jen jméno a dávná historie, v lepším případě.

Ale to je jedno, jde tady přece o to, že se můžeme ztotožnit. Že v tom zkur…ným životě mám aspoň něco, co se „nám daří“, i když to vlastně vůbec není „my“ ale jen „oni“.

S našimi favority prožíváme vše, jakoby se to dělo nám samotným.

Oproštění se od soupeření je zcela nepřijatelná vize pro mnoho lidí. Vlastně si ani nedokážou představit, jak jinak by svět mohl vypadat. Ale já jo, já to tak trochu vidím.

Mohlo by to třeba vypadat tak, že by všechna utkání byla vlastně přátelská. Všechny zápasy a „turnaje“, všechny přehlídky, všechny předváděčky, ty všechny by prostě a jednoduše byly exhibicí umu, nadšení pro věc, talentu a píle. A ti, co doběhli první, by s úsměvem vítali v cíli ty, kteří dobíhají za nimi, se stejným úsměvem. Nadšení z toho, že MOHOU běžet, že to, co je baví a co dělají tak rádi, jim tak hezky jde.

Pro diváky by potom zůstal obdiv. Radost ze hry, radost z pohybu, radost z toho pozorovat, jak ti, kdo před námi po běhají, tančí, zpívají, skáčou, plavou, malují, přednášejí, počítají vzorce, vybavují si data všech možných událostí a nevím co dalšího ještě dělají, jak to dělají krásně, s radostí, zaujetím, odvahou, rozvahou, silou a vůlí…

Protože pokud něco na tomto světě stojí za soupeření, pak je to jedině snaha překonat sebe samotného. Dosáhnout něčeho, co jsem si stanovil jako metu.

Jestli mi nevěříte, zkuste to. Zkuste hrát pro sebe. Pro svoji vášeň, pro radost z vyjádření sebe sama, svých darů a svého umu. Zkuste si, jestli vás to opravdu baví, i když se nikdo nedívá, i když za to nejsou prachy nebo sláva, i když by se to, jak to skvěle umíte, třeba nikdy nikdo nedozvěděl.

Není o nic méně krásné běžet sám pro sebe, než běžet pro obecenstvo. Pokud opravdu máme rádi běh. Ale není ani nic špatného na tom, když se o tuto svoji radost nějakým způsobem podělíme s druhými.

Ještě dodám, že mi nejde o to, že bychom nemohli konstatovat, že „mě se nejvíc líbila …“. To vůbec ne. To je naše totální svoboda. Ale měli bychom se podle mého vyvarovat přístupu, který nás nutí mezi sebou velice vážně bojovat. Přestat se stimulovat penězi a slávou. Protože to z nás dělá víc zvířata než bytosti, které spolu musí sdílet planetu a musí proto najít cestu, jak se nějak sesouladit. Jinak totiž hodně blbě skončí.

Soupeření je další věc, která nás rozděluje (jak se dnes rádo říká „polarizuje“). Vzpomínáte si na poučku „rozděl a panuj“? Říká vám to něco? Že by nějaké skryté souvislosti?

Polarizace společnosti si zaslouží více písmenek, tak se třeba do toho taky někdy opřu…

Tak… Hodně štěstí a radosti v čemkoliv, co vás baví a v čem jste dobří. Buďte v tom dobří. Hodně dobří. Moc dobří. Ale zkuste aspoň semtam odložit ideu být nejlepší. Je čas dozrát, milí spoluobyvatelé planety Země.

A do příště se snažte mít co nejlíp, protože si to příště hezky vyhodnotíme a vyhlásíme vítěze s hodnotnou odměnou!!!

A ještě něco. Výhra je vždy výsledkem souboje. A souboj je prostě boj. Souboj není spolupráce, souboj není mír. Souboj je souboj. Fakt to chcete?

 

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?