Není nic posvátného na roli oběti.

Není nic úctyhodného na aktu dobrovolného obětování své síly, svého talentu, své touhy, své pravdy, svého bytí a žití s nadějí, že tím bude něco vykoupeno.

Věřím tomu, že ti, kdo jsou nám jako dobrovolné oběti často dáváni příkladem, by s tímto pojmenováním vůbec nesouhlasili.

Co myslíte, kolik z nich šlo motivováno myšlenkou „obětuji svůj život pro svoji pravdu“ a kolik s myšlenkou „budu hlásat a šířit svoji pravdu, i když mě to bude stát život“?
Nebo: „obětuji svůj život pro svoji vlast“ versus „budu bojovat za svoji vlast, i když mě to bude stát život“?

Cítíte ten rozdíl?
První forma říká jinými slovy: „vzdávám se toho nejcennějšího, co mám, výměnou za dosažení něčeho jiného.“
Ta druhá forma říká: „nevzdám se toho, v co věřím, i kdyby mě to mělo připravit o to nejcennější, co mám“.

Může to vypadat jako slovíčkaření, ale ve skutečnosti je to zásadní a hlubinný rozdíl v přístupu k vlastnímu bytí.

Něco vám povím. Kdybych chtěl ovládat a kontrolovat, budu říkat: „Obětujte se. Je to posvátné, je to čisté.“
A pak se můžu v klidu a pohodě koukat, jak se lidi po stovkách obětují, aniž by nějak aktivně ohrozili moji kontrolu. A nemusí hned obětovat svůj život. Mohou obětovat „jen“ svoje touhy, svoje nadání, svůj čas, svoji energii… Smrt je příliš radikální. Stačí, když budou žít životy s pocitem, že je lepší být obětí, než aktivním tvůrcem.

Asi chápete, že kdybych je místo toho posiloval a poňoukal k tomu, aby bez bázně a hany následovali svoji pravdu a vizi, vytvořím sám pro sebe extrémně rizikové prostředí. Prostředí, kde lidé nemají psychologii stáda ovcí, ale které je společenstvím silných a odhodlaných jedinců.

Věřím, že tahle představa je pro mnoho lidí děsivá, protože pojmy síla a odhodlání vedou zkratkou k asociaci s násilníky, sebestřednými individualisty a podobnými negativními a agresívními typy osobností. Tato asociace není chybná, ale pouze neúplná. Historie nám na mnoha příkladech ukazuje, že to, co s obrovským zápalem a zanícením sledujeme, může být také dokonale čisté, lidumilné a veskrze pozitivní.

Není tedy otázkou, jestli máme lidi spíše vést ke kultu „obětování se“ nebo kultu „následování své vize až za hranice strachu“. V tom je zdravá volba podle mého jasná. Otázkou spíše je, jak můžeme podporovat a vychovávat prospěšné, pozitivní a odpovědné vizionáře.

Pokud čteme o někom, kdo byl třeba i se svou rodinu zavražděn za to, že za války schoval u sebe doma raněného vojáka, bude nám to často prezentováno tak, že obětoval život svůj i těch, kdo mu byli nejdražší. Ale já myslím, že to byl skutek mnohem větší a krásnější. Ten člověk nikoho neobětoval, jen měl svoje přesvědčení a víru a žebříčky hodnot a následoval je, i když věděl, že to může mít fatální následky. Tohle vůbec nepíšu proto, abych obhajoval žebříček hodnot někoho, kdo „upřednostní“ záchranu cizího člověka před životy svých blízkých. Doufám, že je to docela zřejmé…

Snaha posvětit roli oběti je tak více či méně vědomou snahou připravit nás o naši vizi, sílu a odvahu.

Pokud nás někdo programuje k tomu, že obětovat se je posvátným, pak tak činí pravděpodobně proto, aby nemusel čelit naší svobodné síle.

Existuje jeden starý náboženský systém, který je protkaný kultem utrpení a sebeobětování.

Nechápu to, protože muž, jenž se zcela po právu stal jeho nejsvětějším vůdcem, podle mého nikdy nebyl ve svém vědomí obětí. Ba naopak, byl rozhodnut aktivně šířit svoji pravdu, vizi a víru, aby k témuž povzbudil všechny ostatní. Vidím ho se vší úctou tak, že byl rozhodnut, že lidem ukáže cestu ke spasení, vedoucí přes nezlomnou víru v božský původ člověka, sílu soucítit a milovat všechny včetně svých nepřátel a hlubokou moudrost spočívající v pokoře k vyšším silám. Byl to někdo, jehož srdce zářilo extrémně jasně, protože ho nepopíral a neobětoval jeho sílu na oltář čehokoliv, ale naopak ho následoval až za hranice strachu. A mnoho jeho následovníků po něm tento úžasný skutek zopakovalo.

Naše společnost je syndromem posvěcení role oběti otrávena.

Mnoho z nás žije s pocitem, že do jisté míry obětuje sebe sama. Svůj život. Svůj čas. Svoji energii….

Nenechte se ale zmást. Já zde nepropaguji nějakou sobeckou a arogantní cestu života.

Když se na to podíváme pohledem „běžného“ člověka, který je „pouze“ nucen obětovat svůj čas, svoji energii, svoji kreativitu a spoustu svých dalších darů a prostředků výměnou za něco jiného, pak sledujeme velmi rozšířený model člena naší společnosti, který odevzdává svoji sílu, otráven toxickým přesvědčení, že obětovat se je nejen nutné, ale vlastně i správné.

Zkuste se zamyslet například nad tím, jak je skličující a omezující pocit, že své rodině obětuji svůj čas. Bere mi to elán. Činí to ze mně někoho, kdo je chycen v pasti, ze které není úniku. Nezbývá, než se obětovat. Den za dnem, hodinu za hodinou… Plakat po svobodě, kterou nemám. Ze členů mé rodiny to pak dělá jakési (možná zcela nevědomé a neúmyslné) tyrany, kvůli kterým přicházím o něco, na čem mi moc záleží.

Pokud ale své rodině s jasným záměrem dávám svůj čas a energii, prostě protože je pro mě moje rodina důležitější než jiné moje touhy, potom se v žádném případě nepovažuji za oběť. Naopak, jednám v souladu se svým přesvědčením, svými žebříčky hodnot a svojí vizí. Ve svých vlastních očích se nestávám slabým a nesvobodným kusem, nýbrž člověkem, který sílí a roste, protože následuje svou vizi. A to naprosto svobodně.

Mnoho lidí si stále plete svobodu s tím, že nemusí pro nikoho nic dělat a na nic brát ohledy. Potom z toho mají v reálném světě pocit, že se obětují. Nechápou totiž, že aktem svobody je třeba i to, zavázat se celý život o někoho pečovat. Musíte to ale dělat vědomě. Vyjasnit si priority. Vyjasnit si, co vás dělá šťastnými a co opravdu chcete pro sebe či pro druhé dělat. Pak můžete ke všemu přistoupit jako svobodný tvůrce a nikoliv jako ubohá oběť.

V některých kruzích se velmi šíří a prosazuje idea vystoupení z role oběti. Většinou je asociována s žitím ve svobodném prostředí, kreativitou, alternativním životním stylem, spiritualitou a podobně. Tato asociace taky není chybná, ale pouze neúplná. Protože pokud se cítíte povoláni k umývání záchodů nebo sbírání odpadků před nádražím, milujete svůj soustruh ve fabrice nebo čísla v účetnictví, je to naprosto ta samá úroveň vědomí vlastní svobody a odvahy k žití vlastní vize, jako existence v meditaci na vrcholku hory.

Téměř na každé úrovni naší současné společnosti si můžete připadat jako oběť.

Můžete být prezident a mít pocit, že obětujete svůj veškerý čas a energii vedení země. Můžete být kněz, politik, dělník, umělec, celebrita, bezdomovec… Můžete být vlastně úplně cokoliv a být v tom jako někdo, kdo sebe sama (nebo alespoň svoji velkou část) obětuje. Naštěstí ale také můžete být někdo, kdo si vyjasní svoji vizi, víru a záměr a potom do nich vědomě vloží tytéž prostředky. Budete v tom ale jako silná, svobodná a odhodlaná bytost, nikoliv jako člen jednoho velkého stáda ubohých ovcí.

Na roli oběti není nic svatého ani následování hodného. Pokud ve vás uvnitř nějaká oběť sídlí, zapřemýšlejte nad tím, jestli byste ji nechtěli vysvobodit. Nemusíte přitom pošlapat vůbec nic z cenných lidských principů, jako jsou principy odpovědnosti, spolupráce, píle, či oddanosti čistým a vznešeným cílům. Nemusíte s vaničkou vylévat i dítě….

Vysvobodíte tak zároveň i kus celého lidského společenství.

Díky za vás čas a pozornost 🙂

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?