Za práva utlačovaných je nutno bojovat, takže jsem tady s prstem na rudém tlačítku na mé klávesnici a chystám se vypustit pár řízených střel ve jménu jedné utlačované dámy.


Obrázek © Iva Pidilidi

Ta utlačovaná dáma se jmenuje TOUHA.

Slovo touha vzbuzuje u mnoha lidí pocit něčeho nedobrého. Něčeho, čeho je nutno se zbavit. Přinejmenším některé naše touhy přece nejsou čisté, validní, uznatelné naším okolím a společností. Naše touha znamená, že chceme něco víc, než co teď máme. V materiální či nemateriální sféře, na tom nesejde.

Možná si teď říkáte, že je to hloupost. Že jste se svými touhami OK.

Ale … dokážete se veřejně doznat ke svým touhám? Dokážete vytáhnout opravdu všechny svoje touhy a položit je na světlo, nahé a bez příkras, takové, jaké ve své podstatě jsou?

Myslím, že toho je schopno velmi málo lidí. Jedním z důvodů je zajisté zcela oprávněná obava, že poté, co ukážeme některé svoje touhy, budeme společností (rodinou, manželem, kolegy, dosaďte dle své libovůle…) odsouzeni. Moralismus je extrémně oblíbený a rozšířený sport a skoro vždycky se najde někdo, kdo vám rád ukáže, jak moc nemorální vaše touha je. Přičemž tady zdaleka nejde jen o sexualitu, která se teď možná někomu vtírá do mysli. Jde tu rozhodně i o ni, ale taky o všechny představitelné touhy libovolného charakteru.

Takže první řízená střela si to už už šine směrem k oltáři moralismu

Pokud je v nás něco, co považujeme za opravdu špatné, pokusíme se to v sobě pravděpodobně potlačit.

Potlačit ale neznamená odstranit. Naopak to znamená dané téma značně rozcitlivět a pokud tomu nedáváme opravdu žádný prostor k ventilaci, promění se to celé v natlakovaný papiňák (tlakový hrnec) s ucpaným ventilkem na odfuk páry.

Naše mysl se k tomu, co v sobě nechceme, začne stavět jako k nějakému démonovi. Démonovi, kterého je nutno zapudit. Ale jaké máme k dispozici zbraně? No přece přesně ty ideje a dogmata, kvůli kterým jsme usoudili, že se jedná o něco nežádoucího.

Takže na toho démona vytáhneme „svatý kříž“ v podobě důvodů, proč je nemorální, zvrhlý a nežádoucí. Stáváme se sami sobě exorcisty a vymítáme démony ze sféry vlastního vědomí. A protože je nemůžeme hnát směrem ven (tam je přece úplně nepřípustné je ukázat), musíme jedině směrem dovnitř. Do temné díry, kde už na něj čekají jeho pekelní kamarádi. Do sféry vnitřního podsvětí.

Tahle operace nás stojí spoustu sil a o další síly nás pak dlouhodobě okrádá občasná snaha démonů dostat se z jejich vězení ven.

Pokud to zvládneme tak nějak relativně dobře, démon je bezpečně uzamčen v podsvětí a my se ve své mysli můžeme konejšit tím, že jsme nad ním zvítězili. Považujeme to za veliké vítězství morálnosti a správnosti nad něčím, co v nás bylo zkaženého a nežádoucího. Můžeme sami o sobě začít tvořit obraz, falešné ego, které předstírá, že toho démona v sobě vůbec nemáme. Čím úspěšnější v tom jsme, tím lépe sami svoji mysl přesvědčíme, že je to opravdu tak. Že jsme čistí.

Tuhle „čistou osobnost“ potom představujeme druhým. Snažíme se tvářit, že takoví opravdu jsme.

Problém je, že skoro jediné, čím si můžeme být jistí je to, že démon stále žije. A je mnohem reálnější, než strašidlo pod postelí nebo v nějakém temném koutě našeho bytu, kterého jsme se jako děti báli. A další velký problém je, že potkáváme lidi a situace, které našeho démona oživují. Které s ním třesou a lomcují, které ho jako extra silný magnet táhnou z podsvětních hlubin.

No jo, ale co můžeme dělat s tím, že nám někdo zvenčí našeho „spícího“ démona probouzí? Máme na to jedinou zbraň. Jedinou zbraň, která se nám opravdu osvědčila – „svatý kříž“ morality. Takže ho vytáhneme a začneme s ním odhánět démonovy bratry a sestry, které potkáváme venku. Ideální samozřejmě v takovém případě je, když se můžeme chytit nějaké obecně rozšířené filosofie nebo náboženství, protože to náš vymítací kříž dělá mnohem efektivnějším. Když se můžeme tvářit, že jsme v tom zajedno se samotným pánembohem, je to skoro ideální.

Náš morální boj se rozšiřuje ze světa vnitřního do světa vnějšího.

V tomto stavu nás samozřejmě začne strašně moc iritovat, když vidíme, že si někdo „úplně s klidem“ tuhle odpornou věc (touhu) prožívá a ještě se za to nedej bože vůbec nestydí. V takovém okamžiku to v našich hlubinách začne opravdu vařit. Náš démon zběsile lomcuje mřížemi svého vězení, řve a úpí a dožaduje se pozornosti. Vypouští do nás jed závisti. „Já chci taky!!!“ Křičí to strašidlo. Což logicky aktivuje našeho vnitřního kritika a vymítače v jedné osobě. Tohle je opravdový a vyčerpávající boj. Musíme sama sebe a všechny okolo přesvědčit, že tomu člověku, co si nepokrytě žije naše „temné“ touhy, vůbec nezávidíme. Musíme nějak všechnu tu vinu, kterou v sobě cítíme za to, že démon v nás pořád žije, hodit ho na tu osobu. Ale zároveň nesmíme ukázat, že toho démona v sobě máme. Nelehký úkol, že?

Bohužel to, že někdo nepokrytě naše potlačené touhy prožívá, není jediným dráždidlem.

Velice nás také irituje, když nám někdo ukazuje předmět naší potlačené touhy. Neboli to, po čem naše touha zakletá v démona prahne. Takže když třeba vidíme extra drahé auto, které je pro nás symbolem démonizované touhy (ať už náš démon chce přímo to auto, nebo být bohatý, nebo si myslí, že kdyby to auto měl, letěly by na nás holky – spojitostí se dá vymyslet vícero), vytáhneme svoje „morální“ zbraně a začneme útočit. Nejlepší obrana je útok, že jo…?!?

Místo super-auta si pro lepší efekt dosaďte to, co je pro vás samotné živým tématem: nahé ženské nebo mužské tělo, výkřiky rozkoše od sousedů, nejrůznější symboly moci, touhy, slávy a sexuality (domy, letadla, miliony followerů, miliony lajků, ostrovy v karibiku, projevy sexuální dominance a submise) …

Svým svatým bojem ovšem odhalujeme jen své vlastní démony, neboli: „kdo to říká, ten to je, na toho to pasuje!!!“

Moralista je člověk, který si zaslouží naši lítost. Nikoliv naši zlobu. Je to bytost, která velice trpí. Je to člověk, který žije ve stavu vnitřního boje, projektovaného potažmo na vnější prostředí. Zpravidla se cítí buď jako vznešeným posláním pověřený bojovník, nebo jako oběť.

Přičemž role oběti i role svatého bojovníka jsou v určitých filosofických systémech považovány za velice vznešené a žádoucí. V rámci těchto systémů se pak člověk chytá do pasti, kdy cítí, že obětuje velký kus sebe sama, potlačuje své touhy a potřeby, bojuje s démony uvnitř i venku a dává tomu obrovské množství svých sil, ale „dostane“ za to posmrtnou odměnu, která dalece předčí všechny ty předměty mrzké touhy, proti kterým bojoval, když ještě žil a běhal po matičce Zemi.

Další problém je, že moralista je v každém z nás. Někteří z nás jsou do extrémů a útočí hlava nehlava na vše kolem sebe, někteří si moralizují jen tak potichoučku sami pro sebe… Některé z nás irituje více jedna „nemorálnost“, některé jiná. Jedna věc je ale jistá. Co nás nejvíc žere, to se nás nejvíc týká. Trefené husy se ozývají, ty netrefené letí v klidu mlčky dál oblohou.

—————–

A tady končí první kousek puzzlíku.

Pokud vás to zaujalo a pokud byste chtěli své démony poznat ještě lépe, nebo se mnou chcete rozbíjet oltáře dogmat, sledujte můj FB nebo přímo www.vidahodavida.cz, brzo přijou dílky další.

 

Na čtenou příště!!

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?