V dalším dílku tohoto zatím ještě pořád miniseriálu se budu zabývat ideou, že podstata touhy je nejen čistá (viz díl druhý), legitimní a morální (viz díl první), ale že je dokonce samotnou páteří Života jako takového.

Bez touhy života není

Vezměte si nějaký, libovolný organismus. Houbu, strom, travinu, bakterii, plaza, savce, člověka… Dle libosti. Proč žijí? Proč se rozmnožují?

Věda by pravděpodobně řekla, že motivací pro existenci jsou u těch „jednodušších organismů“ pudy. Tedy pud zachování sebe a pud zachování rodu (= pud rozmnožovací). Jinak řečeno, když už jednou něco žije, dělá to všechno pro to, aby to žilo i dál.
U člověka jsou to potom tyhle pudy + rozum. hehe

A já říkám fajn. Je to pravda. Jsou to prostě základní pudy. Ale…

Co jsou a proč existují pudy?

Je to něco, co existuje, protože to prostě existuje?

Podle mého říkat „protože proto“ není důkazem moudrosti, ale jen a pouze totální ignorance.
Člověk má tendenci si myslet, že některé věci prostě jsou a basta fidli. Něco jako: „Existujeme, protože existujeme. A to je taky důvodem, proč toužíme existovat dál. Nemá smysl se tím zabývat, radši se budeme navěky plácat ve zkoumání miliard projevů, než jednou příčinou.“

Někteří se dokonce domnívají, že důvodem pokračování existence je strach z neexistence.

Věda má pro změnu tendenci říkat, že pudy jsou prostě jakési „programy přírody“. A opět má v jistém slova smyslu pravdu. Když to budeme chápat tak, že slovo „příroda“ je jen poněkud snesitelnějším názvem pro Jediný zdroj existence, fragmentovaný ve svém zdánlivě vnějším projevu do téměř nekonečného počtu individualit… 😀 S tím už potom problém vůbec nemám.

Říká něco jako: „pud sebezáchovy existuje, protože je to tak v přírodě nastaveno.“ Což je báječné, ale ve finále to vůbec nic nevysvětluje.

Moje odpověď na tuto otázku je trošku jiná a byla vlastně jistým způsobem vyřčena už v minulém díle.

Pudy udržení vlastního života a jeho replikace do dalších generací jsou přímou projekcí (neboli fragmenty) touhy jediného zdroje existence.

Tady by se možná hodilo to trošku rozčísnout do několika přehledných bodů. Třeba nějak takhle:

  1. Naše sféra existence vznikla z nějakého důvodu. Ten ale nemůžeme odhalit, protože nemůžeme pochopit kauzalitu fungující mimo hranice systému, v němž jsme stvořeni.
  2. Existenci udržuje v chodu primární touha po dosažení blaženosti. Neboli po dosažení stavu, kde již neexistuje žádná nenaplněná touha.
  3. Aby existence svého cíle dosáhla, nemůže zůstat ve stavu pasivním (prostě jen existovat), ale musí se vyvíjet.
  4. Projevem, důkazem a nástrojem potřeby vyvíjet se je úkaz zvaný evoluce.
  5. Evoluce vůbec není v rozporu s nejrůznějšími možnými „vyššími“ důvody pro vznik naší existence (i kdyby nás fakt stvořil vousatý děda)
  6. Evoluce má v rámci jednoho života organismu velice omezené možnosti, proto je nutno jednotlivé životy ukončovat a generovat nové. Tato replikace dává mnohem větší prostor k modifikacím (evolučnímu vývoji) nových generací organismů.

Jinými slovy se každý organismus rozvíjí (evolvuje) proto, aby lépe a úplněji naplnil zdrojovou touhu.

Potíž je v pouze v tom, že si je vědom jen toho svého fragmentu zdrojové touhy, a to navíc ve značně zkreslené podobě, jak ilustrováno na kapkách vody v díle minulém.

Vždyť je to zřejmé.

Celá živá příroda bojuje o naplnění svých potřeb. O lepší život. O více zdrojů. O větší bezpečí.

To je pro každý organismus reflexí potřeby prožívání stavu nejvyšší blaženosti.

A v této „hmotné“ sféře je to opravdu boj. A jsme v něm opravdu všichni.

Jestli máte pocit, že stromy nebo traviny jsou nějací kámoši, kterých se to netýká, pak se zamyslete nad tím, jak se svými kořeny vzájemně dusí, jak bojují o světlo a ve stínu druhých hynou, nebo jak požírají rozložená mrtvá těla svých poražených soupeřů. My lidé jsme prostě zajatci vlastní perspektivy a máme pocit, že když strom neřve bolestí, žije něco úplně jiného, než my. Ale to je omyl. Princip je zcela shodný. Souboj flóry je pro naše vnímání příliš pomalý, příliš „měkký“ a příliš tichý, ale přesto je naprosto reálný.

Až ve svém chápání dospějeme ještě o něco dál, pochopíme, že takzvaná neživá příroda je vlastně ve své podstatě taky živá. Jen je naší omezené perspektivě „života“ ještě mnohem více vzdálená.
Je to sice už hodně tenký led, ale taky se na něm pro vás někdy zkusím sklouznout… snad…

A abych vám ty svoje teorie ještě více přiblížil, navrhuji malý myšlenkový experiment.

Představme si hypoteticky, co by se stalo se životem jakožto universálním principem, kdyby z něj zmizela touha.

Co se stane, když existenci odpojíme od napájení?

Možná jste někdy viděli starého člověka, který ve své mysli ztratil víru, že by ještě něčeho ve svém životě mohl dosáhnout. Je to proto, že už prožil všechno možné, pak ztratil sílu a nakonec i víru, že by mohl ještě „něco zažít“ nebo ještě „něčeho dosáhnout“.

Takový stav vede automaticky buď k pocitu, že je vám „jedno“, jestli budete dál žít, nebo rovnou k touze „už tu nebýt“. Kdyby nebylo strachu ze smrti, nebo dokonce z nějakých strašlivých posmrtných trestů za dobrovolné ukončení života, ten člověk by možná svůj život i rád sám skončil. Ale protože se bojí, že ho Pánbůh potrestá, tak se už jen modlí, aby si ho už konečně vzal. Nebo tak něco. Jeho motivace k další evoluci a tedy i k životu je na nule.

K podobnému bodu dospívají ale nejen lidé staří v rámci jednoho života, ale taky staré a unavené duše, bez ohledu na věk jejich aktuálního lidského těla. Dostávají se do bodu závažné existenciální krize, protože jim chybí motivace k další existenci a vývoji. Už nejsou žádné další světlé horizonty.

Že je to taky jen jeden z mnoha zkreslených a neúplných pohledů na celou věc, na to se mrkneme v dalších dílech.

Pro teď stačí konstatovat, že pokud by tato nepřítomnost touhy byla obecně platnou realitou celé existence, neměla by ani ta takzvaná „příroda“ žádný důvod vytvářet něco jako jsou pudy sebezáchovy a zachování rodu. Nebyl by důvod k všeobecné proměně, k vývoji. Díky tomu by nejspíš celé tohle divadlo už dávno neexistovalo. Jednoduše by už dávno vyhynulo.

Život a evoluce jsou jednoduše přímými projekcemi existence primární touhy a zároveň jedinými nástroji existence pro její dosažení.

Proč to ale sakra celé vzniklo, to je mi pořád záhadou. 😀 😀

Příště budeme touhu stopovat. Chcete?


PPČ (poznámka pod čarou):

Pardon, ale ve skutečnosti je mi jedno, jestli chcete nebo ne.

Já chci a to mi stačí 🙂

Jsem přece Lev míchaný s Vodnářem a to je důvodem více než dostačujícím. A navíc toužím po absolutní blaženosti. A ještě jsem tak blbej, že k ní chci pomoct i vám. I když to je spíš proto, že vlastně věřím, že vy jste v jistém slova smyslu já a já jsem vy a …

Jako třeba v té jedné mojí básničce: MY jsme ONE

 

 

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?