Záměrem dnešního filosofování bude prozkoumat tu úžasnou hru na honěnou, kterou tady s tou naší jednou jedinou, zdrojovou a čistou touhou hrajeme.

Pokud jste sem skočili odjinud, doporučuji si ale napřed odskočit k předchozím dílům (viz zde), protože tohle je seriál a jeho divotvorná hlavní hrdinka už některé svoje vnady odhalila v dílech minulých…

A teď už s chutí do toho…

Primární touha po dosažení stavu absolutní blaženosti při své fragmentaci nabývá téměř nekonečně mnoha různých podob, stále se mění a dál se vyvíjí. Navíc se i tyto fragmenty mají tendenci dále ještě více fragmentovat. Kdybych to měl zkusit nějak velice omezeně vizualizovat, řekl bych, že naše individualizované projevy primární touhy jsou jako stromy, které všechny vyrůstají z jedné jediné živné půdy (půda primární touhy), ale dále se už rozvíjejí ve „vlastní“ svobodné režii. Ale strom, to není jen jeden kmen. Strom je kmen a z něho pučící větve a z nich další větve a z nich větvičky a na nich jsou listy či jehličky a kvítky a plody…

A tak se to má i s životem v naší „hmotné“ sféře.

Když budeme z tohoto pohledu zkoumat „jednodušší“ organismy – tedy ty které nejsou schopny rozumování – zjistíme, že u nich je cesta k dosažení blaženosti velice přímočará. Touha být blažený, jak bylo řečeno dříve, odpovídá touze nemít už žádné nenaplněné potřeby. Proto se každý organismus snaží své potřeby naplnit, jak to jenom jde (viz pudy v minulém díle). Potíž je pouze v tom, že tahle hmotná část naší sféry existence, kde „jedno žere druhé“, neumožňuje toho nějak jednoduše dosáhnout.. Naopak, ať už je to jednobuněčný organismus nebo třeba velryba, budou na své cestě za nasycením potřeb vystaveni celé řadě překážek a nebezpečí a potkají se s mnoha a mnoha jinými organismy, které budou mít ambice jim jejich záměr pokazit. Samozřejmě nikoliv z nějakého podlého důvodu, ale jen z titulu vlastní touhy po dosažení téhož.

(Možná si říkáte, co kromě člověka by mohlo takové velrybě pokazit cestu za naplněním jejích potřeb, ale víte co, stačí na to právě třeba i jen několik jednobuněčných organismů, nebo virů. Všechno „živé“ tady má někoho, kdo mu rád jeho cestu k blaženosti zkříží.).

Vlastně je to naprosto úžasný obraz. Zdrojová jednota se svojí primární touhou se projektuje skrze biliony bilionů zdánlivých individualit do sebou samotnou tvořené sféry existence a prožívá svůj nekonečně fragmentovaný (individualizovaný) sen o naplnění vlastní touhy skrze tyto individuality. To je pane mandala!

Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že je to tento hlavní důvod, co žene vývoj celé „živé“ přírody dál a kupředu. Co způsobuje tu slavnou evoluci.

Evoluce organismů se děje na základě zkušenosti. Prožitku.

Například tak, že nějaký organismus ochutná nějaký jiný a zjistí, že mu to dělá dobře. Ale zjistí, že není snadné tohoto „mňam“ kolegu lapit. Tahle jeho kořist se tak pro něj stává symbolem, která má na sobě obří nálepku s nápisem „sežer mě a bude ti fajn“. Ve výsledku se pro lovce stane jeho oběť objektem jeho vlastní touhy. 

A protože magnet touhy je nepřekonatelný, tak zkouší rozvíjet svoji loveckou strategii. Zkoušet vlastně znamená následovat svoji touhu. Takže se snaží lapit tu živou pochoutku a protože třeba zjistí, že se nejlépe vyplatila strategie „skryj se a nečekaně zaútoč“, postupně během jeho života, ale hlavně během mnoha generací se bude organismus jeho druhu této strategii přizpůsobovat. Až se z něj za miliony let stane naprostý mistr ve hře na schovávanou a rychlé výpady proti své kořisti. Potíž ovšem je, že je tu ještě faktor toho, že i on sám je kořistí někoho jiného (znovu upozorňuji, že plísně a houby, viry, bakterie a podobné nelze z našeho pohledu na fragmentaci zdrojové touhy vyjímat). To znamená, že si zároveň musí „aktivně“ budovat obranyschopnost před svými nepřáteli. Proto ve své evoluci nesleduje pouze potřebu být efektivnější v konzumaci něčeho jiného, ale zároveň ochránit se lépe před nebezpečím zvenčí. Samozřejmě do toho spadají i vlivy tzv. „neživé“ přírody, se kterými se musí neustále také vyrovnávat.

Z mého pohledu se tedy celá evoluce děje tak, že si na něco nalepíte nálepku, která říká: „tohle mi udělá dobře“ a pak se snažíte stát mistry v opatřování si tohoto zdroje. Je jasné, že jednodušší organismus si to neřekne takhle, naším lidským způsobem. Jemu tuhle práci nalepovače nálepek zastanou pudy, které jsou samy zhmotněními primární touhy.

Když jste tímhle „nerozumným“ organismem, prostě zkoušíte, co funguje a rozvíjíte to dál a dál. A modifikujete to tak, jak se modifikují vaši protivníci, a taky abyste ustáli vlivy okolí. Tímhle způsobem se všechno „pomaličku“ rozvíjí.

U lidí je tomu ovšem jinak.

Díky schopnosti rozumovat se lidé a jiné inteligentní formy života dostávají v této hře na „uspokojím se“ na další level.

Schopnost rozumovat je v naší lidské úrovni zásadní komponentou. Umožňuje nám kreativně generovat ve své mysli scénáře a odhadovat jejich možné výsledky, aniž by je bylo nutno přímo prožívat. To znamená, že na rozdíl od organismů bez rozumovacích schopností můžeme vytvářet a zkoušet mnohonásobně více metod k dosažení stavu naplnění všech svých potřeb, aniž by to pro nás často mělo fatální následky. V podstatě je naše mysl takovým nezastavitelným generátorem.

Náš cíl se tedy nijak neliší od cíle nejjednodušší živé formy, protože je pořád jen fragmentem stejné primární touhy primárního zdroje. My ale máme tu výhodu, že si nemusíme prožít úplně všechny varianty na vlastní kůži. Můžeme si je prostřednictvím své mysli simulovat a celý proces si tak virtualizovat. Můžeme odhadovat efektivitu našich metod k nasycení našich potřeb i k ochraně před tím, co naše záměry ohrožuje.

Tato sféra je opravdu ideálním hřištěm pro hru na honěnou.

Což je zároveň tak trochu smutné, protože stav naplněnosti tady obvykle trvá jen mžik oka. Snažíme se být bezpečně ve stavu naplnění všech svých potřeb, a přitom se nám daří vždy jich naplnit jen pár a jen velice dočasně. Kolotoč potřeb fyzické sféry je nezastavitelný. Když se dobře najíte, stejně za chvíli máte zase hlad. Jedním nádechem uspokojíte potřebu kyslíku a jiných vitálních složek vzduchu, a hned nato musíte výdechem uspokojit potřebu vyloučení CO2 a jiných emisních látek. Ale jak dlouho tohle uspokojení vydrží? Aby to bylo komfortní, musíte to celé absolvovat hned znovu, i když samozřejmě můžete na nějaký moment dech zadržet. Ale to už „jedete na dluh“ a vyžaduje to vaši bdělou pozornost a kontrolu situace.

Já vím, potřeba dechu nám na mysl často nepřijde, protože nám to přijde tak přirozené, že to jakoby ani potřeba není. Ale když se dostanete do místa, kde kyslík není k dispozici, nebo vám tělesný defekt znemožní ho přijmout, uvidíte, jak moc intenzivně ve skutečnosti tuhle potřebu prožíváte a jak moc reálná je. A pak tu máme kolotoč pití, kolotoč jídla, vlivy okolí…. Potřeby fyzického skafandru jsou nenasytitelné. Chvíli po nasycení se znovu ozývají. Zas a znova. Hra na honěnou jede dál.

V této sféře se proto touha po dosažení stavu absolutní blaženosti zdá být naprosto nedosažitelnou. Jak bychom TADY mohli dosáhnout stavu trvalého a neohrozitelného, totálního naplnění svých potřeb? Je to svět ve své podstatě velice krutý, ale díky tomu extrémně efektivní pro naši cestu.

Spousta inteligentních bytostí se ke stavu blaženosti během svého pobytu tady ani zdaleka nepřiblíží.

Ti šťastnější tady prožívají alespoň jakési vhledy do stavu blaženosti. Není to tak, že by v ní byli zcela a navždy rozpuštěni, ale spíše jen poodrhnují záclonu z okna, kterým do toho nekonečně krásného světa nahlížejí. Většinou se tak děje proto, že je momentálně nesužuje žádná intezivní nenaplněná potřeba, ani je zrovna v daném okamžiku nic bezprostředně neohrožuje.

Tahle sféra a fyzické skafandry, které si musí naše jemněhmotné části na sebe obléknout, aby se zde na planetě Zemi (nebo jiném obdobném „hmotném“ světě) mohly prohánět, nám se svými nikdy nekončícími potřebami prostě nedají pokoj. Tady touha po naplnění vlastních potřeb kraluje, tady je silnější než jakákoliv jiná motivace. Je opravdovým motorem evoluce, rozvoje a poznání.

————-

Nemyslím si, že by bylo třeba se za to na stvořitele zlobit. Kdepak. Ono samo (Stvořitel) to skrze nás žije všechny naše scénáře. Ono samo je jádrem i nekonečností individualit a jejich prožitků. Není žádný Bůh, který nás někde zvenčí šmíruje. Je jen Bůh, který skrze „nás“ prožívá „sebe“ sama. Dívá se našima očima (na jiné fragmenty sebe samotného), sytí se naším jídlem (které je jen jiným fragmentem jeho samotného), čichá vůni, co přivála k našemu nosu (která je jen jiným fragmentem jeho samotného). A prožívá takhle nejen skrze nás, lidi, ale skrze celou sféru existence. Což zahrnuje jak to, co my lidé považujeme za živé, tak i to, čemu říkáme „neživá“ příroda. Ale to trošku přeskakuji k námětu na jinou sérii. Sorry.

Příště budeme zkoumat trochu víc, jak se naše rozumovací schopnost s tou obrovskou výzvou hledání absolutní blaženosti vyrovnává…

Tak zatím 🙂

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?