Milí bratři a sestři.

Varuji vás. Upřímně. Bacha na svobodu. Bacha na červený pilulky. Bacha na otevírání očí, rozšiřování vědomí, bacha na celou tu slavnou duchovní cestu.

Jak se do toho jednou dáte, není cesty zpět. Co bylo spatřeno, nemůže být „odspatřeno“, co bylo jednou pochopeno, nemůže být znovu nepochopeno. Co se rozpadne, to už neslepíte. A to, co zjistíte na cestě k pravdě, ať už si pod tím pojmem přestavujete cokoliv (nebo nickoliv), to vás poznamená. Změní. Zasáhne. Zásadně a na furt.

Pokud máte pocit, že se ve vašem životě nic neděje, že je vše zabetonovaný, stabilní, pořád stejně „na hovno“, stejně „nijaký“ nebo stejně „úžasný“, dobře si rozmyslete, jestli chcete zvednout oči od toho, na co koukáte po většinu času a otevřít uši tomu, co nejste zvyklí poslouchat.

Protože pokud to uděláte a začnete se zajímat a začnete chtít vidět pod povrch věcí, začne se vám všechno, ale doslova všechno drolit pod rukama. Všechno, čeho jste se doposud drželi, aniž byste to třeba vůbec věděli. Jak je u lidských bytostí obvyklé, význam mnoha věcí nám začíná být zřetelný až v okamžiku jejich ztráty. Případně alespoň vážné hrozby jejich ztráty.

Všichni žijeme v klecích a klíckách. Ty klícky jsou tvořeny naším pohledem na svět. Ti nejstabilnější jedinci mají obvykle nejrigidnější názory. A něco vám povím. Vědí, co dělají. I když si to asi nemyslí, a nebo aspoň ne tak, jak to teď myslím já.

Protože to, že máme pocit, že víme, jak něco funguje, jak je to správně, jak to má být a jak to chceme nebo nechceme, je základní stavební blok naší psycho/spirituální klece. A to nám dává opravdu úžasný pocit jistoty. Svět je jednoduchý a průhledný. My víme, jak to je a i když je to vlastně blbý a škaredý a hlasitě proti tomu protestujeme, dává nám to pevný rámec, do kterého se můžeme nějak zasadit. Hrát v něm více či méně vědomě svoji roli.

Jednou ze zásadních vlastností těchto klecí je, že máme viníky, máme vymezené cíle, máme překážky, máme povědomí o tom, co nebo kdo nás omezuje a brzdí a co nebo kdo nás naopak osvobozuje a posunuje a povznáší… Cítíme v hloubce, že nemáme svobodu. Což samozřejmě přináší i ideu, že nemáme tak úplně všechnu odpovědnost.

Když nás konečně něco přiměje se vydat na cestu poznání, vydáváme se na velmi, ale opravdu velmi nebezpečnou cestu. I když na počátku nejspíš pouze nahradíme jedno dogma druhým (třeba nějakým více esoterickým a náboženským). Takže z jedné klícky přeskočíme do druhé. Protože každé dogma (tedy jakákoliv víra, která tvrdí, že ví, jak to všechno je), je jen jinou formou kleci. A jako v každé správné kleci se necháváme vést a vzdáváme se odpovědnosti (protože přijímáme víru v informace a vedení jiných – guruů, mnichů, papežů, mystiků atd.) a tím i úplné svobody.

No.. a pak, jednoho života, jednoho dne, to přijde. A my si uvědomíme, že nikdo neví. Ale hlavně, že i kdyby někdo jiný věděl, je nám to úplně na houby, dokud nevíme my sami. V tom okamžiku se začnou pevně spletené stěny našich klecí rozpadat. Dekomponovat. A na scénu přichází chaos. Čím hlouběji se do něj noříme, tím více si uvědomujeme, že svoboda tu vždy byla a je a bude a že její odvrácenou stranou je odpovědnost.

Protože, kdo opravdu může za to, že věříme, nebo jsme věřili nějakým dogmatům? Kdo může za to, že kráčíme, kudy kráčíme? Všechny omluvy ztrácí efekt. Nejvíc pak ty, kterými se omlouváme sami před sebou.

Milí přátelé, nikdo nás nenutí žít naše životy. To že „musíme“, je jen jednou z klecí, z pastí, ve kterých jsme chyceni. Právě těch, se kterými tak mohutně lomcujeme, protože nás tak hrozně omezují.

Doposud jsme byli zvyklí přeskakovat z jedné klece do druhé. Obvykle pouštíme jedno dogma až v okamžiku, kdy se můžeme chytit jiného. Jenže ona ta hlubší cesta poznání vede do oblastí, kde postupně vyeliminujeme většinu dogmat a zjistíme, že jsme v prázdném prostoru. V říši chaosu. V říši, kde nám již odpadly téměř všechny naše víry a slepé důvěry v informace, přijaté od druhých. V říši, kde vidíme, že většina těch, kteří nám s tak obrovským zaujetím svoje dogmata prezentují, si vlastně nemůže být vůbec jistá tím, jak to všechno je. Vidíme je jen popisovat jejich vlastní klec.

Dostáváme se do říše, kde zpochybňujeme skutečnost jako takovou. A to je sakra děsivá věc. Cesta sem vyžaduje srdce bojovníka, nebo šílenství blázna.

Tady už není, čeho se držet. Tady už není, na koho svalit vinu. Tady už není, komu bychom mohli cokoliv pověsit na krk. Kdo by nám bral svobodu a přebíral tak za nás odpovědnost. Ne. Tady jsme sami. Úplně a zcela. Bez ohledu na to, kolik přátel máme, jaké máme vztahy a jakou roli ve společnosti hrajeme, tady máme totální svobodu a totální odpovědnost.

Proto vám říkám: kašlete na to, nechejte si zavázat oči nějaký šátkem, hoďte odpovědnost na svého manžela / manželku / děti / rodiče / školy / systém / náboženství / vládu / vesmír / boha. Je to bezpečné. Je to stabilní. Netřeste s tou klecí moc, protože byste z ní mohli vypadnout. A místo té odporné (nebo nádherné?) gravitace, co vás k zemi poutá, byste mohli začít zcela nekontrolovatelně plachtit prostorem. A prostor, ten nemá žádný pevný bod, ani hranice, ani nic, kde byste se mohli trvale a pevně ukotvit. A pak by to bylo všechno jen a jen na vás.

Sice z vás takto spadne tíha domnělé nesvobody, ale může se vám udělat zatraceně nevolno z lehkosti nekonečného prostoru.

Howgh (na moment aspoň).

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?