Představ si, že se jmenuješ třeba Bark Salzsenker a jsi mladý a šikovný programátor, kterého jednoho dne napadne myšlenka, že by mohl založit komunikační nástroj pro sebe a svoje kamarády. Takový onlineový prográmek, který by umožnil sdílet obrázky, videa, informace, názory a podobně. Který by umožnil spojovat se do zájmových skupinek a navazovat přátelství. Pustíš se s chutí do práce a funkční koncept je na světě.

Skvělá věc, co? To by se mohlo chytit…

A taky že jo. Po chvilce váhání se do tvého miniaturního virtuálního ostrůvku začínají hlásit tví kamarádi. A pak dokonce kamarádi tvých kamarádů. A jejich kamarádi. A pak i zcela neznámí lidé, kteří o tom všem někde četli.

Než se naděješ, máš milion uživatelů. A pak deset milionů. A pak sto….

Jsi nucen přibrat do týmu celou řadu lidí, přejít na výkonnější servery, řešit mnohem více zabezpečení… A taky na to všechno nějak vydělat. A jak tak nad tím dumáš, dojde ti, že to dílko má skvělý finanční potenciál. A pak ti dojde, že je skoro neomezený.

A navíc víš, že jsi udělal něco úžasného pro celý svět, protože v té době už to není lokální dílko, ale globální platforma. Pozoruješ s nadšením, jak lidé sdílí svoje životy, jak si povídají o svých zážitcích, jak si ukazují fotografie. Spojuješ vzdálené světy. Spojuješ lidi, kteří by se v realitě možná nikdy nesetkali. Od každého účastníka vychází celá řada vazeb na další účastníky. A od nich na další… Je to skoro jako buňky a neurony v našem mozku.

Jede to jako namydlený blesk a ty jsi vymyslel způsob, jak to celé zaplatit, aniž bys musel kasírovat členy.

Vypadá to jako nezastavitelný úspěch.

Jenomže pak přijdeš domů do obýváku a tam sedí v křesle chlap v obleku. A za ním stojí další dva. Hodně velcí. Ten první pokyne elegantně rukou směrem k druhému křeslu, aby tě vyzval k přisednutí. A řekne:

„Milej Slanečku, ty jsi opravdu moc šikovnej človíček“.

A pokračuje: „Nic se neboj, jsme tu, abychom ti pogratulovali a trošku tě podpořili. Sedni si tady a chvilku poslouchej. Nebudeme tu dlouho…“

Sedneš si tedy do křesla, přemýšlíš nad tím, kdy se vrátí manželka a kdo to může být a co s tebou asi udělá. Myšlenky začínají vířit jako uragán, žaludek máš jak po kopačce bodlem. Nějak to ale zatím zvládáš. Dokonce se maličko uklidníš, když ten podivný pán pokračuje velmi smířlivým a přátelským tónem:

„Opravdu se nemusíš vůbec ničeho bát. Dokud se nezačneš snažit nás podrazit, budeme tě naopak chránit před vším tím zlým, které teď tobě a tvé rodině hrozí. Však jistě víš, kolik celebrit se už předávkovalo léky nebo drogami, kolik únosů se špatným koncem se členům jejich rodin přihodilo… Kolik zoufalců už vyskákalo z balkonů svých hotelových pokojů.“

Zamrazí tě v zádech a mlčky přečkáš drobnou pauzu.

„S námi v zádech ti ale nic takového nehrozí. Ba naopak, tvůj projekt bude vzkvétat víc, než by sis kdy dokázal představit. Uděláme ho opravdu globálním a tebe podpoříme v tom, aby ses stal jedním největších boháčů na naší planetě“

To nezní tak zle, ale zadarmo to asi nebude…

„Víš, hochu, tvůj projekt je našim dávným snem. My sami bychom ho ale nikdy nedokázali tak hladce navrhnout a prosadit. Stálo by to miliardy a úspěch by byl asi dost sporný. To ty jsi dokázal to, nad čím si naše týmy lámaly hlavy už dávno.“

Začíná tě to štvát. Uklidňující a přátelský tón toho týpka ti dodal ždibec odvahy k poněkud ofenzívnější defenzívě:

„Vůbec nevím, kdo jste a o čem to tady mluvíte. A jak si můžete dovolit vloupat se do mého domova?!?“

Nevypadá to ale, že by to s tím chlápkem něco dělalo.

„To je právě ono, Slanečku. My si můžeme dovolit úplně všechno na světě. Je to tak, hoši?“ Pootočí hlavu lehce ke dvěma horám masa v oblecích za ním. Ti ale nereagují vůbec nijak.

„Promiň, oni nejsou zvyklí moc mluvit. Jejich pracovní náplň spočívá v něčem úplně jiném.“ Okomentuje to s výrazem nejlepšího kamaráda, který ti právě prozradil sladké tajemství o tom, jak strávil předchozí noc.

Na tohle opravdu není co říct. Právě tě přibil hřebíkem na zeď. Jejich převaha je momentálně asi tisícinásobná a v tomhle okamžiku už nemáš pochyb, že to konstatování o naprosté volnosti v tom, co dělají, bylo zcela pravdivé.

Týpek si lehce povzdychne a pokračuje: „Vraťme se tedy ke tvému projektu. Moc se nám líbí, jak se lidé v té tvé aplikaci mezi sebou propojují. Moc se nám líbí, jak zde svobodně a s důvěrou vyjadřují své niterné pocity, touhy, naděje i frustrace. Moc se nám líbí, jak se vyjadřují o společenských dějích. A také to, jak jsi je přinutil tím vztyčeným palcem ukázat, jestli se jim něco líbí a s čím souhlasí a celé to mohou navíc i slovně okomentovat. Máme sice pár návrhů na vylepšení, ale jinak je to v podstatě geniální.“

V tom momentu začínáš tušit, kam to celé míří. Pocítíš trošičku úlevu, protože vidíš, že z tohoto setkání asi opravdu můžeš vyváznout živý. Na pomyslné zdi jsi ale pevně přibitý pořád.

„Já a moji kolegové máme moc rádi, když se lidé takhle svobodně vyjadřují a spojují mezi sebou. Nedokážeš si představit, kolik úsilí a energie nás v minulosti stálo přesvědčit je, aby nám takto otevřeně prozradili něco o sobě, svých blízkých a kamarádech. Jak moc těžké pro nás bylo zjistit, kdo a s kým se vlastně kamarádí.“

Vychutnává si každé slovo a ví, že teď už jeho žargonu moc dobře rozumíš. A pokračuje: „Pro ty lidičky, jejichž názory a vazby nás zajímaly nejvíc, to navíc často bylo takové poměrně dost nepříjemné, když jsme se je pokoušeli podpořit v otevřené komunikaci“.

Před očima se ti mihnul obraz z nějakého generického hororového filmu. Scéna typu „Chirurg se pokouší donutit zajatce k výpovědi“.

„Jsme tu, abychom ti nabídli jednu ze dvou možných cest, kterou jsme s myšlenkou na tvůj vlastní prospěch pro tebe připravili.“

„Spočívá v tom, že ti poskytneme ochranu před vším tím strašlivým a zlým, co na tebe a všechny, na kterých ti aspoň trochu záleží, čeká úplně za každým rohem. Dokonce i kdyby se odstěhovali do podzemního bunkru někde na Marsu, před tímto nebezpečím uniknout nemohou. Ale my víme, jak ho můžeme snížit na minimum. Máme v tom velkou praxi.“

S poslední větou se opět lehce poohlédnul na borce za ním, ale asi mu došlo, že by hrál podruhé stejnou scénu, a tak se s mírně pohrdavým úšklebkem otočil zpět a s potvrzujícím pokýváním hlavy pokračuje:

„Uděláš nám do celého tvého systému zadní vrátka. A budeš jej rozvíjet tak, aby se jeho využitelnost pro naše účely zvyšovala. Poskytneme ti k tomu skvělé lidi, kteří se zařadí jako běžní vývojáři po tvém boku a kteří ti pomohou z toho dostat opravdu velký ranec peněz.“

Což neznělo ani jako dotaz, ani jako prosba. Vůbec.

„Aby v tom bylo jasno, systém je tvůj. My s ním nemáme nic společného. Ty ho vlastníš, ty na něm vyděláváš, ty za něj mluvíš. Ty neseš odpovědnost za veškeré potíže, ale také sklízíš všechnu slávu.“

Že by zase trošku úlevy??? … Možná… Pomyslíš si, ale nestihneš myšlenku dokončit…

„Nám patří jenom jedna věc, a tou jsi TY.“

Právě tě přibil podruhé. Ale teď už víš, že navždy.

„No, a my už budeme pomalu muset, že kluci?“ Neodpustí si přece jen ještě jednu řečnickou otázku, na kterou borci samozřejmě opět nijak nereagují. Teprve až se zvedne a začne odcházet, pohnou se kousek za ním.

Kápo dojde ke dveřím, otevře a poohlédne se za tebou „Však kdyby ses chtěl na něco zeptat, bude ještě příležitost. Uvidíš.“

A pak, s gestem upomenutí si na něco velmi milého, dodá:

„Jo a ty dva hochy, co se přijdou v pondělí ucházet o práci, ty vezmeš.“

S těmi slovy se otočí zpět k otevřeným dveřím a všichni odejdou.

Hezký příběh, že?  

Naštěstí je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s lidmi, událostmi a věcmi kolem nás je čistě jenom náhodná.

Přesto vás ale prosím o to, abyste v téhle fikci se mnou ještě chviličku zůstali.

Zkuste si představit, co s vámi tohle všechno udělá. Není pochyb, že vám a všem ostatním kolem mohou tihle týpci udělat ze života peklo. Není pochyb, že mohou cokoliv. Není pochyb, že jejich ruce už pomohly mnoha lidem k urychlenému odchodu z tohoto světa.

Jak se rozhodnete? Zvolíte si cestu, která znamená relativní bezpečí pro vás a vaše blízké? Cestu, která vám vynese obrovské jmění a která od vás žádá v podstatě jen to, abyste někoho pustili dovnitř vašeho systému zadními vrátky a občas jej trochu modifikovali v jejich prospěch?

Nebo se rozhodnote odporovat, přijít o všechno a čekat na to, až vás asi dost brutálně zničí? Dost možná ani nezačnou s vámi, ale s někým, na kom vám opravdu moc záleží. A nakonec dají vaši platformu do rukou někomu jinému a dosáhnou svého i bez vás.

 Já myslím, že volba by v takových zcela fiktivních okolnostech byla jasná, ne? 

A teď už si jen představte, jak by to asi tak mohlo vypadat, kdyby k tomu v realitě došlo.

Nejspíš bychom tu měli ne jednu, ale hned celou řadu platforem, které by byly podchyceny naprosto identickým způsobem. Měli bychom tu pár chytrých a inventivních hlav, které by žily v paralýze nekonečným strachem, pevně přibité na zdi brutálními muži s neomezenými pravomocemi, pracujícími snad pro samotného ďábla.

Kdybyste se podívali do očí těchto velkých boháčů, lídrů veleúspěšných globálních platforem, viděli byste v nich jezero strachu. A někde v tom jezeře bezedného strachu byste viděli maličké figurky jich samotných, jak se topí a potichoučku signalizují „Já jsem tady, zachraňte mne někdo!!!“

Taky byste asi viděli miliardy naivních lidí, jak na těchto platformách dál ukazují prstem na všechny svoje známé a ti zas na ty další. Asi byste viděli, jak je postupně zaváděna cenzura, ale vždy až poté, co jsou bezpečně zmapovány všechny vazby. Viděli byste davy lidí, jak si stěžují na to, že jejich soukromí je v rukou bůhví koho, ale z nedostatku vůle a ochoty nadále slepě kráčí očekávaným směrem a podporují „svoji“ platformu. Viděli byste, jak si stínoví hráči udělali z platforem svůj nástroj propagandy, aniž by je kdy kdo zahlédnul.

Viděli byste občasnou snahu někoho napadnout legitimnost celého takového počínání a viděli byste lídry platforem, jak se bezzubě pokouší obhájit to, co už sami dávno začali nenávidět. Velkou zeď, kterou si sami vybudovali, aby je na ně nějací temní týpci mohli přibít.

Viděli byste, jak se zlobí, že jejich dílo bylo zneužito k monstrózní temné hře, ale jsou zcela ochromení a bezmocní. Viděli byste, jak na ně davy kydají špínu a oni to musí snášet, protože je pořád lepší být bohatý, živý a nenáviděný, než skončit jako totální troska, letící z okna zavšiveného hotelu někde na jiném kontinentu, kde se naprosto marně pokoušíte schovat..

Viděli byste, jak se tyto platfromy snaží sežrat všechny, kteří jsou mimo kontrolu černých obleků. Viděli byste….
Ale ne. Dost.

Věřím, že jste dostatečně inteligentní na to, abyste si představili další hypotetické indicie podobného pozadí.

Já už k tomu dodám jen jediné:

 Jsem tak moc rád, že je to celé jen fiktivní příběh. Vy také? 

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?