Provětráme zase trošku naše pohledy na věci a dění kolem nás, co říkáte?

Dneska se mrkneme se na princip darování. Z obou stran.
A začneme rovnou poněkud paradoxním prohlášením:

Přijetí daru je samo velikým darem, který přijímající dává darujícímu. Hehe 😀

Dobrý že?     … OK, trošku to rozpitvám, když jinak nedáte…

Aby to celé opravdu fungovalo, musí v tom být pořádný kus mistrovství.

Mistrovství dávání daru spočívá v tom, že:

  1. Dáváme něco, o čem víme, že má pro obdarovaného opravdovou a pozitivní hodnotu.
    Neboli dáváme to s přesvědčením a hlavně záměrem přinést obdarovanému radost, poznání, nebo nějaký jiný prospěšný výsledek.
    Můžeme klidně darovat něco, co sami nepotřebujeme, ale neměli bychom to darovat jen abychom se toho zbavili.
    Zároveň platí, že čím větší hodnotu má dar pro nás samotné, tím větší váhu mají i následující body.
  2. Respektujeme touhy a potřeby toho, kterého obdarováváme.
    Viděl jsem to mnohokrát. „Dary“, které nebyly dávány pro radost a potěšení přijímajícího. Ba dokonce byly pravým opakem toho, co si přál. Stylem:
    „JÁ VÍM, co je pro tebe dobré, takže ti to dám a hotovo.“
    Tohle ale není opravdový dar, že ne…(?)
  3. Pokud jsme o dar otevřeně požádáni a rozhodneme se přání splnit, zaměříme se v rámci našich možností na jeho co nejlepší naplnění. Dáme do toho vše, co můžeme a čeho jsme ve svých omezených možnostech schopni.
    Když to dáme jen tak nějak na půl, budeme z toho mít nakonec blbý pocit všichni. Když to dáme kvůli pocitu, že nemůžeme odmítnout, nedáváme dar, ale pouze plníme své povinnosti.
  4. Dáváme oproštěni od toho, jak bude obdarovaný reagovat
    Dopředu připouštíme možnost, že námi zamýšlená pozitivní hodnota nebude obdarovaným rozeznána a akceptována, přestože se snažíme respektovat jeho potřeby a touhy. Možná na nás bude radost jenom hrát, nebo ji ani hrát nebude a náš dar nám rovnou nacpe někam.
  5. To, co jsme darovali, je už navždy a zcela v majetku obdarovaného. Nepřísluší nám dohlížet a kontrolovat, co s darem obdarovaný udělá. Je jeho věc, jestli ho bude používat, nebo ho daruje někomu jinému, rozbije ho, prodá, zahodí…
    Protože teď už je ten dar jen a jeho. Pokud máme pocit, že s naším darem obdarovaný nezachází, jak by měl, chováme se, jako by nám dar stále patřil. Stejně tak, pokud si říkáme, že si dar zase můžeme vzít zpět, kdyby něco. Stále ho takto držíme, stále máme pocit, že nám patří.

 

Když nedodržujeme výše uvedená pravidla, vlastně vůbec nedarujeme. Děláme něco jiného. Spíš něco zapůjčujeme, nebo si dokonce něco skrytě kupujeme. I kdyby to byla jen výměna za úsměv, za vděk, nebo za cokoliv. Dar z vypočítavosti prostě není opravdový dar, ale jen a pouze obchod, uzavřený skrytě a olepený slizem očekávání.

Obdarovaný samozřejmě ve své hloubi cítí a tuší, jak to je. Kýžená odezva se potom nemusí dostavit. Dokonce ani ten úsměv možná nepřijde.
Obdarovanému je totiž jasné, že mu přijetím daru vzniká závazek, který bude muset splatit. A ještě bude muset darovaný předmět (správně) používat, aby nás náhodou neurazil.

Jenže i dokonale čistá touha darem potěšit či pomoci může darujícímu způsobit bolest, pokud není dar přijat, nebo není rozpoznána jeho zamýšlená hodnota.

Pokud dáváme mistrovským způsobem, otevíráme možnost mistrovským způsobem dar přijmout. A pokud se to stane, nastává teprve to pravé kouzlo.

Mistrovství přijetí daru spočívá v tom, že:

  1. O dar si můžeme říct, ale nikdy bychom se neměli snažit ho získat skrytě.
    Máme plné právo říct si o něco, po čem toužíme a co si přejeme. To je čisté a férové. A zároveň  je to něco úplně jiného, než skrytě dar očekávat a nějakou oklikou se ho domáhat.
    Nemáme ovšem právo se daru dožadovat.
    Dožadovat se můžeme jen něčeho, na co máme plné právo. To už ovšem nemá nic společného s darem, ale jen s povinností.
  2. Darovanému koni nehledíme na zuby
    Dovolíme darujícímu být nedokonalý. Když vidíme, že dává nesprávný nebo nedokonalý dar, ale dává ho mistrovským způsobem, dar přijmeme s co největší otevřeností. Nemusíme nic předstírat a hrát, ale zkusíme si být vědomi toho, že je dáván upřímně. Jak s ním naložíme později je zcela na naší libovůli, protože darující přece neočekává, že s ním nějak naložíme.
  3. Pokud skutečně nemůžeme z nějakého naprosto zásadního důvodu dar přijmout, sdělíme to darujícímu jasně a zřetelně.
    Není naší povinností cokoliv přijímat, dokonce ani pokud je to předáno mistrovsky. Můžeme se rozhodnout dar nepřijmout hned, nebo vrátit později.
  4. Pokud nás darující potěšil, ukážeme mu to.
    Tohle snad ani komentář nepotřebuje…

 

Musím dodat, že se to celé týká darů hmotných i nehmotných. Darovat totiž můžeme kromě nekonečna různých hmotných věcí také:

Svůj čas

Svoji energii

Svoji pozornost

Svoji něhu

Svoji moudrost

Svoje nápady

Svoje … prostě úplně, ale úplně cokoliv.

Samozřejmě, že některá výše uvedená konstatování nejde úplně vztáhnout na dary nehmotného typu. Například se nemůžeme rozhodnout někomu vrátit zpátky pozornost, kterou nám věnoval. Můžeme mu dát pozornost svoji, ale těžko mu vrátíme tu jeho 😀

A teď tedy k tomu paradoxu samotnému.

Ve svém životě jsem slyšel tolik lidí, kteří hovořili o tom, jak moc touží něco někomu dát, ale nenachází otevřeného příjemce. A spoustu dalších jsem cítil. Viděl jsem a zažil smutek těch, kdo něco třeba i mistrovsky darovali, ale nebyli se svým darem přijati. Nebyla to zloba (i když někdy se objeví i ona), ale opravdu spíše smutek z pocitu, že někdo (nebo hůře nikdo) nestojí o to, co dát upřímně můžeme a toužíme.

Říká vám to něco? Máte to v sobě též?

Já ano. Pocit, že přetékáte něčím, co má potenciál přinášet radost a potěšení, ale přitom nenacházíte otevřeného příjemce… Smutné.

A pak, když se to podaří, stane se onen paradox skutečností.
Přijetím daru obdarováváme darujícího samotného. Dáváme mu možnost darovat, dáváme mu možnost uplatnit jeho dary, jeho zdroje, jeho cokoliv.

Když se potká mistrovské darování s mistrovským přijetím, roztáčí se veliké kolo. Kolo, které nelze roztočit jen z jedné nebo druhé strany. Kolo plné radosti a pocitu naplnění.

Dává vám to nějaký smysl?

Mě ano, protože jsem byl požehnán tím, že jsem to už mnohokráte ve svém životě zažil.

Na závěr pár tipů do života:

Nebojte se někomu něco opravdu dát.

Nebojte se říct si, že něco dát chcete, nebo že si něco přejete dostat.
Líná huba – hotový neštěstí.

Nevyčítejte si, že po něčem toužíte. Ať už chcete přijímat nebo dávat.

Zkuste se při příští takové situaci podívat, nakolik je to pro vás mistrovským počinem a jestli vám nejde spíš o obchod, nebo o povinnost.

Jestli zjistíte, že chcete dát proto, abyste dostali něco na oplátku, otevřete to a přiznejte. Ušetříte sobě a možná i druhému spoustu bolesti z nepochopení a nenaplnění vašich očekávání (i tohle moc dobře znám). Prostě udělejte výměnný obchod. Ideálně oboustranně výhodný. Ani na tom není nic špatného, pokud je to otevřené.

Pusťte úplně to, co jste darovali. Už vám to nepatří.

A neberte to všecko tak vážně 😀 😀

A užívejte si život. A fidli (basta).

 

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?