Slyšeli jste někdy někoho tohle říkat?

Viděli jste ty zástupy žen a mužů, kteří se na seznamkách představují jedinou větou: Jsem jaký jsem… / Jsem jaká jsem…

Nádherná ukázka toho, čemu můj učitel a troufám si říct i přítel John Hawken říká „český sandwich“. Jedná se o zásadní sdělení, které ovšem postrádá jakoukoliv náplň.

Je to něco jako dva chleby, mezi kterými nic není. Nic šťavnatého. Nic, co by tomu dávalo nějakou zásadní chuť, vůni, barvu. Co by sandwich udělalo opravdu poživatelným soustem. Je tam jen to, co je na každém sandwichi jasné a jisté. Dva plátky chleba.

Jistě, z toho sdělení křičí velmi hlasitě touha a potřeba být přijatý. Občas je za tímto zásadním sdělením ještě připsán dovětek ve smyslu „a tak mě takového / takovou buď miluj, nebo si naser“. Je to vlastně pochopitelné. Mnoho z nás je ze svých předchozích vztahů frustrovaných, protože má pocit, že prostě nebyli plně přijati. Mnoho z nás má pocit, že vlastně nikdy a nikým nebyli úplně přijati a milováni takoví, jací skuteně do morku kostí jsou. Že?

Ale. Miluj mne takového, jaký opravdu jsem, to je potřeba společná všem lidským bytostem. Není důvod to rozmazávat v rámci inzerátu, nebo omílat dokola, i kdyby jen potichoučku a sám pro sebe ve své hlavě. Nedokážu si úplně představit někoho, kdo by byl spokojený s tím, že milujeme fasádu nebo roli, kterou hraje a nezajímá nás jeho pravé nitro.

A teď to přijde. Zásadní otázka. Je tak zásadní, že nám prozradí, proč nás nikdo nikdy nemiloval, jací opravdu jsme. Tak pojď, pravdo:

Protože jsme nikdy nikomu neodhalili sebe a svoje nitro takové, jaké doopravdy je.

Dopřejte si moment sebezpytování. Zkuste být upřímní. Sdíleli jste někdy s někým to opravdu hluboké v sobě? To svíravé, to vyděšené, to závislé, to toužící, to depresívní, to nanicovaté, to slabé, to nevědoucí, to prázdné a mrtvé?

No jo, ale potom, jak by někdo mohl milovat, co doopravdy jsme, když to za boha nechceme ukázat?

A tady jsme jenom krůček k tomu, abychom rozpoznali kořeny tohoto stavu. Takže.

Primární je potřeba být milován. Máme ji všichni. Jenže jak tak jdeme životem, zjišťujeme, že některé vlastnosti, které máme, nejsou naším okolím přijímány.  Možná je přijímá někdo, ale nikdy všichni. Vzory, které jsou nám společností předhazovány, jsou vykreslovány tak, že se zdá, že tyhle „závadné“ stránky nemají.

A my vidíme, že milováni a uctíváni jsou ti, kteří „nemají“ temné stránky a slabosti. A tak se začneme formovat do podoby, která, jak doufáme, nám umožní, abychom milováni mohli být. Začneme si sami pro sebe a své okolí tvořit falešnou identitu. Je jich nekonečně mnoho forem a většina z nás jich hraje rovnou celou řadu. Od drsňáka až po milující maminku. Snažíme se nějak těch vnitřních nedokonalostí zbavit.

Když se podíváme kolem sebe (nebo po Facebooku), zdá se nám na první povrchní pohled, že všichni ostatní jsou OK. Že si žijí svoje životy, mají svoje partnery a rodiny, a zvládají to. Vypadají více nebo méně šťastně.

Víte, proč tak vypadají? Protože stejně jako my skrývají svá nitra. Protože jsou v tom samém až po uši. Jako my.

Záměrně píšu, že to dělají všichni, i když vím, že jsou mezi námi hrdinové a hrdinky, kteří tu hru už nehrají. Kteří jsou schopni vám otevřeně sdělit a ukázat ten hnus a špínu, co se v nich nachází. A já se ptám. Jsme schopni takové lidi milovat? Jací jsou?

Tady nejde o to, že se někdo chová jako debil, prase nebo kráva. Protože tenhle druh chování je spíše způsoben snahou být něčím jiným, než čím v nitru jsme, než otevřením se se svými bolestmi a slabostmi.

Pojďme na malou chviličku skočit do dětství.

Příklad 1:
Řekneme, že máme strašný strach ze tmy. Naši rodičové se s tím musí nějak vypořádat. Pokud jsou to rodičové aspoň trochu citliví, uznají náš strach a zkusí nás nějak decentně podpořit v tom, abychom ho postupně překonali. A nebo nám nechají svítit tak dlouho, dokud nás to nepřejde. Ale dají nám najevo, že nás přesto mají pořád rádi. A možná prozradí, že se taky někdy bojí…
A pak jsou taky rodičové (bratři / sestry / kamarádi / …), kteří nás zesměšní. Udělají z nás jednoduše blbce nebo slabochy, protože se zcela iracionálně a nesmyslně bojíme a jsme proto vlastně méněcenní. Nakolik jsou ovšem oni sami oproštěni od téhož strachu, je otázka velmi sporná, protože obvykle jenom posunutá ve svých hranicích. Protože oni se možná nebojí doma, ve svém pokoji v paneláku, ve své posteli, za zamčenými dveřmi domu plného lidí. Ale co by řekli tmě v lese, na opuštěném místě, bez jakékoliv ochrany? A dost možná mají chvilky, kdy se stejně jako my bojí i v tom svém pokoji. Protože někde něco vrzlo.

Avšak, dostávají se do pozice nadřazené, pozice toho, kdo má zdánlivě tento problém vyřešen, respektive ho přece ani nikdy neměl. Ale to jenom proto, že to prostě nepřiznají.

Z této situace odchází jako „vítěz“ ten, kdo se zdá být touto „slabostí“ nedotčen. A my si odnášíme ponaučení: nemluv o tom, že se bojíš. Třepotej se doma strachy, ale ještě víc se boj o tom někomu říct a někomu to ukázat. Protože nikdo nemiluje slabochy, co se bojí tmy. TEČKA

Příklad 2:
Řekněme, že neumíme vůbec malovat. Namalujeme obrázek, ze kterého nejde vůbec poznat, co vlastně znázorňuje. Prostě paskvil. Ten obrázek darujeme třeba svým rodičům. A ti samozřejmě vůbec nevědí, co na tom obrázku je. A jsou konfrontováni se skutečností, že zatímco sousedovic potomek v menším věku maluje úžasné obrázky, na kterých jde poznat úplně všechno a ještě to má opravdový umělecký výraz, my, jakožto dítko jejich, jsme prostě na malování úplně leví.

Jejich reakce se potom může ubírat několika směry. Ten první je ten, že budou upřímní a dají nám najevo, že to prostě stojí za houby. Samozřejmě to mohou udělat způsobem, kdy nám to sice sdělí, ale zároveň nás podrží a ujistí o tom, že nás přesto milují a že nás podpoří v tom, když to budeme zkoušet znovu, pokud to fakt chceme, anebo nás podpoří v tom, abychom se nějak tvořivě realizovali v něčem, k čemu máme lepší vlohy. A nebo se nám prostě vysmějí a totálně nás shodí. Řeknou třeba něco jako „že by to líp namalovali štětcem vraženým do vyústění své trávící soustavy“…
Druhou možnou reakcí je ta, že budou „milosrdně“ předstírat, že je to krásné, nebo dokonce, že nikdy hezčí obrázek neviděli. Problém je, že my téměř vždy na hlubší rovině cítíme, že ta ten předstíraný úžas je jen předstíraný. A pokud to necítíme, nebo se vědomě necháme oblbnout, jednoho dne se najde někdo, kdo nám to vpálí tak jak tak.

Takže, přátelé. Co je tady opravdu milosrdným?

Je to lež o tom, jaká je to krása, která dítě nezraní, ale svádí ho na scestí, na chybné posuzování vlastních kvalit a která jenom odsouvá okamžik, kdy se najde někdo, kdo nám to vpálí naplno a rozboří nám iluzi o našem úžasném malířském nadání?

Nebo je to pravda o tom, že malujeme mizerně, podaná formou výsměchu, v horším případě dokonce stylem – no jo ani tohle ti nejde. Jsi prostě úplně k ničemu!

A nebo je to nakonec pravda o tom, co ten druhý vidí, podaná stylem – to, že nemáš jeden dar neznamená, že nemáš spoustu jiných.
Případně „mě se to moc nelíbí, ale to neznamená, že se to nemůže líbit někomu jinému“.
Ale i kdyby jsi dar malovat neměl, přesto tě milujeme?
Neboli: Milujeme tě takového / takovou, jaký jsi?????

Myslím, že z těchto malých příkladů je zjevné, jakým způsobem na své cestě životem začínáme skrývat to, co považujeme za svoje slabosti, nedokonalosti a jiné nechutnosti.

A tady sí dáme pauzu a štípneme to na dvě části. Pokračování hledejte v další stati…

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?