Kdysi dávno se na planetě zemi vyvinula inteligentní forma života. Sama sebe nazvala

Homo sapiens – Člověk rozumný.

Já bych k tomu řekl, že to byla volba názvu hodně narcisistní, nadnesená a paradoxně i nerozumná.
Jenomže… Co lze očekávat od nerozumného člověka, než že si bude myslet, že je rozumný… Že jo. Blázna většinou taky nenapadne, že je blázen. Tomu, že se někdy Homo sapiens překládá taky jako Člověk moudrý, tomu bych se s dovolením opravdu rád hlasitě zasmál.

Podle mého se ta forma měla nazývat spíš nějak jako Člověk rozumovací (Homo mudrlantus?). Sedělo by to líp. Protože o rozumování, neboli používání rozumových  schopností, nemůže být u této živočišné formy pochyb. Rozhodně lze ale míti velmi vážných pochyb o rozumnosti, jakožto obecné vlastnosti této dvounohé potvůrky. Být rozumným totiž znamená, že svoje rozumovací nadání používáte způsobem pozitivně tvořivým a tak nějak vyzrálým. Znamená to mít v sobě pevně ukotvenou sadu několika zásadních pravidel, která podporují život a jeho vývoj. Být rozumným znamená chápat alespoň zásadní konsekvence svého jednání.

Zatím však k téhle prosté rozumnosti máme hodně daleko. A možná jí ani nikdy nedosáhneme, protože jsme ve vývoji uhnuli ke stávající formě, kterou bych asi nazval nějak jako:

Homo byrocraticus.

Homo Byrocraticus se vyznačuje tím, že odkládá i zbytky toho, co ve své naivitě považoval za rozumnost. Odkládá schopnost vlastního nezávislého rozumování a vzdává se tím i šance na nabytí bájné moudrosti. Rozum mu nahrazují AUTORITY a jejich PŘEDPISY.

Pokud je někdo velmi nerozumný, potom pro něj může být velkým darem následovat autoritu, která je vyspělá, rozumná, nebo dokonce moudrá. Může mu to ušetřit spoustu potíží. Může se od té autority učit. Může sám spoustu z toho dobrého, co mu autorita přináší, začít časem zosobňovat. A pochopit hlubší smysl toho všeho.

Potíž je v tom, že naše autority nejsou nic jiného, než příslušníci stejného živočišného druhu. Z největší části rozhodně nejsou moudré a i rozumné jsou jen do jisté, velmi omezené míry.

Moudrá bytost podle mého chápe, že cokoliv disharmonického světu kolem sebe způsobuje, to se jí vrací zpět i s úroky. Chápe, že žádné bohatství, kterého se může dohrabat, nemá samo o sobě sílu nastolit vnitřní či vnější mír a harmonii. Moudrá bytost chápe, že respekt je zásadní komponentou jakéhokoliv společenství, které má za cíl vlastní rozkvět. Chápe, že protože je pouhou buňkou jednoho velkého organismu, je její nezávislá prosperita a zdraví v onom organismu totální iluzí, pokud jej bude sama zneužívat, ožebračovat a trávit jedy.

Zahazovat plastovou láhev v lese a při tom v hloubce doufat, že budu žít v krásném a čistém světě, je prostě nejen zcela nerozumné, ale vlastně úplně pitomé. Dělat totéž z toho důvodu, že už nedoufám, že kdy budu v harmonickém světě žít, je psychologií sebevraha, který někde vskrytu doufá, že už to celé nebude moc dlouho trvat… A ještě jednou dělat totéž, protože chci svému okolí co nejvíce ublížit, je symptomem nezvládnutého traumatu a zlomené střelky vnitřního kompasu. (K tomu víc v textu dále)

Moudrá bytost chápe, že není třeba žádných bohů, kteří by někoho za něco trestali. Že stav našeho vědomí, naše hamižnost, naše žárlivost, naše zpupnost, naše otrávenost pocitem moci a všemi těmi démony je trestem více než dostatečným. Souhrnně tomu říkáme svědomí.

Svědomí lze potlačit, umlčet, opít, zfetovat.. Ale ono stejně nezmizí. A dříve či později nás hryzne o to víc, o co víc a déle jsme se mu snažili vyhýbat.

V rámci vývoje člověka „rozumného“ existovaly původně vývojové větve, které se snažily šířit povědomí o tom, že primární a zcela zásadní komponentou, nutnou pro harmonický rozkvět a opravdové nastolení vnitřního i vnějšího klidu, je správně nastavený vnitřní kompas. Ten kompas má několik vrstev a v ideálním případě jsou skvěle naladěné všechny. V emoční rovině je to naše srdce, v mentální rovině svědomí, ve fyzické a energetické to můžeme souhrnně zvát innate, neboli moudrost / hlas těla. Když je plně funkční, ukazuje nám cestu, která prospívá nám i všemu kolem.

Tyhle dávné vývojové větve, které nás mohly vést poměrně krátkou a z velké části opravdu radostnou cestou k dosažení moudrosti, ty svým vlastním jazykem tvrdily, že je třeba se tímto kompasem za všech okolností řídit. Tvrdily, že..

Informace, které jsou nám skrze tento kompas dány, jsou nadřazeny jakýmkoliv vnějším řádům, pravidlům, hierarchiím a autoritám.

Chápaly, že spojení s nejvyšší autoritou lze navázat právě skrze nástroje tohoto kompasu. Že neexistuje žádná bytost či autorita, která by se mohla dostat mezi vás a „Nejvyššího“. (Protože „Ten Nejvyšší“ je ve skutečnosti vaším vlastním „Nejvyšším Já“. Ale o tom zas někdy jindy…)

Z mého pohledu jen a pouze tyto vývojové větve mohou být zvány rozumnými. Usilovaly o dosažení co nejvyššího stupně vnitřní harmonie, ctily cestu radosti, krásy, lásky, soucitu, respektu, blaženosti. Chápaly, že nelze malovat krásno hnusem. Chápaly, že člověk je pouhou buňkou velkého organismu, která se nazývá lidstvo. Věděly, že jakýkoliv zdravý organismus se skládá ze zdravých buněk. Věděly, že hlavní povinností každé buňky je pečovat o vlastní zdraví a harmonii, ale zároveň co nejméně zdraví a harmonický stav buněk ostatních narušovat. Protože zabíjet další části těla znamená zabíjet sebe.

Moudrostí je potom dosažení stavu, který chápe, že každá buňka z podstaty této existence musí sledovat záměr dosažení vlastní, co nejvyšší formy blaženosti. Že neexistuje nic takového, jako je nesobecký vývoj. A že na tom není vůbec nic špatného. Protože sobectví – tedy snaha o dosažení vlastní blaženosti, spojené s porozuměním výše uvedeným principům, znamená automaticky respekt, úctu, soucit a podporu pro všechny okolo. HA!!!

Jestli vás mohu o něco poprosit, zkuste tohle opravdu vstřebat. Je to zásadní věc. Popíšu to proto ještě trochu jinak:

Neexistuje žádná „nesobecká cesta“.

Každý usiluje o vlastní blaženost. Rozdíl je jen v metodice. Hlupák to dělá tak, že se ji snaží sebrat druhým. Moudrý zase tak, že ji vytváří sám v sobě a všemi silami ji kolem sebe šíří. Sobectví osobní se potom perfektně slaďuje se sobectvím všech ostatních. Není likvidační. Je podporující. Tohle moudré sobectví vylučuje touhu činit cokoliv zlého čemukoliv vnějšímu.
Mimochodem, celé toto téma „sobeckosti“ by si zasloužilo vlastní článek. Dejte mi vědět, kdyby vás to zajímalo hlouběji… Já sám všechno tohle dělám jedině z důvodu vlastního sobectví. Prostě chci žít krásný život v krásném světě a nezbývá mi proto, než šířit to nejlepší, co sám dokážu nabídnout.

Ale zpět k těm starým dobrým vývojovým liniím.

Dnes jsou bohužel tyto rozumné, perspektivní a velice mírumilovné vývojové linie téměř vyhynulé.

(I když jedinci tohoto naladění stále, díky Bohu, existují a stále na své cestě svůj kompas používají. Musí si ale dávat zatraceně veliký pozor, protože na střelky jejich kompasů působí intenzívní a velice disharmonické vnější síly.)

Největší část jich byla zdemolována silami linií diametrálně odlišných. Linií, které razí silně agresívní politiku dominance a moci. Činí tak právě proto, že jim nejen zcela schází moudrost, ale protože jim schází i ona relativně prostá rozumnost. Jediné, čeho mají dostatek je chytrost. Nebo snad vychytralost. Chytrost bez rozumnosti je ovšem věc velmi problematická. Je to vlastnost, kterou ovládají i členové jiných živočišných druhů, jako třeba opice. Tedy chytrost člověka nedělá. Což by asi až tak nevadilo. Chytrost má totiž tu špatnou vlastnost, že sama o sobě nejen že absolutně nerozumí širšímu kontextu svých záměrů a činů (což dokáže moudrost), ale nedokáže domyslet konsekvence svých záměrů a činů ani za nejbližší roh (což dokáže prostá rozumnost).

Chytrost je prachobyčejnou schopností najít metodu, jak co nejlépe ukojit své potřeby.

Potřeby moci, slávy, bohatství, peněz, lásky, něhy…

Ve sféře naprostého neporozumění konsekvencím se tyto potřeby proměňují v podružnou potřebu generovat pyramidové struktury. Pyramida je jakákoliv hierarchie moci. Jsou to více nebo méně složité vrstvy autorit, které vždy ovládají a těží ze všech pod sebou. Níže postavení jedinci a autority vždy slouží k naplnění cílů výše postavených.

Pokud chcete, dejte si teď malou pauzu a zamyslete se nad tím, kdo všechno takové struktury vytváří. Jsou to některé pro nás tradiční náboženské systémy (nebo skoro všechny, co znáte?). Je to váš zaměstnavatel? Je to vaše (nebo ne-vaše) politická strana? Je to struktura v našich školách? V armádě? V bezpečnostních složkách? Je to snad přímo ve vaší rodině? JSTE TO VY SAMI??????

No. A jak tedy takové pyramidové struktury fungují? Fungují na tom principu, že ti výše postavení definují pravidla. Definují je pokud možno tak, aby byly těmi pod nimi přijaty. Což znamená, že když chtějí zavést nějaké velmi sobecké (rozuměj hloupě sobecké) pravidlo, musí ho obarvit tak, aby se tvářilo jako prospěšné pro všechny ostatní.

Je to vlastně prosté. Ten chytřejší přechytračí ty méně chytré. Ten, kdo díky chytrosti vlastní, nebo třeba svých předků, nasyslil víc moci, může uvalit svoje autoritářské pokyny na ty, kdo jsou méně mocní. A pokud narazí na někoho, kdo si myslí, že jeho moc je podobně veliká a má zájmy odlišné, dojde ke střetu. Ve světě pyramid proto existuje nekonečný boj. Probíhá více či méně viditelnými způsoby jak uvnitř pyramid, tak i mezi jednotlivými pyramidami navzájem. Není šťavnatějšího sousta, než když jedna pořádná pyramida zbaští (získá do své kontroly) velkou pyramidu jinou. To je panečku….

Víte vlastně, co to je???

To je náš dějepis, přátelé!

Souboje moci v rámci pyramid jsou dobře zmáknuté (i když samozřejmě nikoliv snadné).

Ale pro pyramidy existuje horší nepřítel. Tím je bytost rozumná či dokonce moudrá, která nadřazuje informace z vlastního vnitřního kompasu nad jejich instrukce a jakákoliv jiná vnější pravidla. Protože bytost, které nejedná pouze chytře, ale navíc i rozumně, buď účast v pyramidě pouze předstírá, nebo dokonce jedná zcela nesystémově. Je jako bílá krvinka, která se pohybuje otráveným organismem a čistí a čistí…

Oproti tomu, správný a oddaný (nebo poddaný) člen hierarchického systému vždy upřednostňuje pokyny vydávané autoritami. Je k tomu koneckonců veden od malička. Není žádoucí, aby následoval nějaké vnitřní kompasy. S výjimkou snad několika menších osobních oblastí, které vládce pyramidy vůbec nezajímají.

Děti ve školách a v náboženských systémech jsou učeny tomu, že MUSÍ následovat příkazy autorit. Autorita, i když je zjevným a totálním morálním kriplem, je prostě autorita.

Jak jsem říkal už někde před stovkami slov, svědomí + srdce + innate, neboli součásti našeho kompasu, se bohudík nedají nijak umlčet. Jen je lze ztlumit, nebo dočasně vyřadit z provozu. A to je potíž. Proto je nutné ručičky našim kompasům ohnout, případně rovnou zlomit. Nikdo nám nesmí říkat, jak důležitý a zásadní tento vnitřní nástroj je. Nikdo totiž nestojí o individuality s vlastními názory, co ignorují špatné předpisy.

A taky je třeba dětem a vůbec všem vsugerovat, že nemorálním není zatratit vnitřní kompas, ale že nemorálním je neuposlechnout příkazy autority. A jsme u toho, proč nadpis článku obsahuje pojem „Člověk slušný“.

Slušný člověk přece poslouchá autority a následuje řád, že ano?

Říkali vám to přece. Vždy a všude. A funguje to, přátelé. Pokud chcete následovat vnitřní kompas, nezbytně se dostáváte do konfliktu s tím, co na vás uvaluje autoritářský systém. A protože jsme infikováni pocitem, že autoritu je třeba následovat a že je její vůle našemu vnitřnímu hlasu nadřazena, potom pokud chceme jednat podle své vlastní morálky, máme pocit, že pácháme nemorální prohřešek vůči hierarchickému systému. A bojíme se, že si to šeredně odskáčeme. Což se taky může dost dobře stát.

Myslím, že zjevným a zcela extrémním příkladem toho je vojenská SLUŽBA. Tím, že se stáváte vojákem, se stáváte figurkou, která je donucena v jeden okamžik prodat celou svoji budoucí svobodnou vůli. Jednoduše složíte přísahu věrnosti příkazům autorit. Prodáváte zcela svoje vnitřní vedení. V podstatě se zavazujete, že když budete muset dělat to nejhorší, co dělat jde – tedy zabíjet někoho, koho zabíjet vůbec nechcete – přijmete trest VELEZRADY. Trest smrti pro vás samotné.

Je to zjevné, že jo?

Je to ovšem tak zjevné i u bankéře, libovolného úředníka, člena firemní pyramidy nebo náboženského systému?

Je to zjevné v rodinné pyramidě? Je to zjevné v mikro-mocenské hře dvou partnerů?

Aby vás mohly hierarchie připravit o kompas, musí přestat klást důraz na cokoliv, co s těmito nástroji souvisí. Musí vás přesvědčit, že ony znají recept na vaše potíže. Že vaše tělo nepotřebuje to, co potřebuje, ale to co vám hierarchie nutí. Že správné myšlení není to, co vaše vlastní mysl generuje, ale to, co je vám do ní vkládáno. Že správná emoce není to, co cítí vaše srdce, ale pocity a city, které vám podsouvá hierarchie.

Pokud svoji vlastní moc nad sebou samými takto hierarchickému systému odevzdáte (což více nebo méně dělá naprostá většina z nás), přijmete s tím i víru, že za svoje činy nenesete odpovědnost. Pokusíte se sebe sama přesvědčit, že ZA NIC NEMŮŽETE. Protože přece jen děláte, co musíte, ne? Přece jenom následujete předpisy!!! Sice víte, že jsou špatné, ale to je asi tak všechno.

My přece všichni jenom děláme, co musíme! Posloucháme. Jsme poslušní…

Nikdo z nás nic špatného nedělá sám za sebe, každý „prostě musí“. Zkuste na celém světě najít jednoho člověka, který dělá zlo, aniž by si myslel, že ho dělá jen proto, že musí. Je to celkem fajn metoda, jak svědomí umlčet, ale nefunguje úplně dobře. Trošku ale pomáhá i zabavit se, opít alkoholem nebo jinými jedy, nechat si předepsat nějaké to vhodné léčivo (což je vlastně totéž), nebo se se zkusit opít tím, čím se opíjí vyšší patra pyramidy – mocí a jejími prostředky.

Nebudu to už moc dlouho natahovat. Jsme ve stádiu, kdy slepě následujeme vnější. Jsme slepými vykonavateli zvrhlé moci, která padá na naše hlavy „shora“ ve formě stále složitějších nařízení a pravidel a nekonečného řetězce kontrol a krvelačných vymáhacích systémů. Jsme ve stádiu Člověka slušného. Člověka po-slušného. Člověka byrokatického.

Vlastní úvahy, city a pocity byly u mnohých nahrazeny prefabrikovanými schématy. Žít v souladu s prefabrikátem a následovat vnější pravidla je slušnost. I když vás zabíjejí, nebo kvůli nim vy zabíjíte jiné. Rebelství je považováno za neslušné. Nemorální. Nezákonné.

Je to mimo jiné proto, že rebelství kolem nás je často pouze destruktivní. Je jen vzteklým bušením do všeho kolem a je následkem toho, že někdo s těmi našimi  střelkami manipuluje až příliš hrubě a divoce. Není to rebelství z důvodů pozitivních – jako že by se třeba rozumnost a moudrost bouřila v zájmu vlastní sebeobrany. A to je strašná škoda.

Ale přátelé. Není to beznadějné. I když ten pocit někteří máte.

Rozumným je věci zjednodušovat. Rozumným je dbát o co nejvyšší stupeň harmonie, o redukci zátěže dané stresem, útlakem a zneužíváním všeho druhu. Rozumné je produkovat i konzumovat věci s ohledem na budoucnost, na vlastní děti a jejich svět. Rozumné je míň do všeho kolem furt rýpat. Rozumné je držet se zpátky ve své snaze kontrolovat vše, od výšky schodu na něčím zápraží až po „poručíme větru dešti“. Rozumné je dívat se kolem sebe na přirozenou a téměř perfektně vybalancovanou hru přírody. Inspirovat se. Rozumné je vrátit lidem v co největší míře moc nad sebou samými a podpořit je zároveň v porozumění hlubším principům.

A neodpustím si to zopakovat ještě jednou….

Moudré je chápat, že sobectví – tedy snaha o dosažení nejvyšší možné vlastní blaženosti – spojené s chápáním hlubších konsekvencí našich činů a jejich zpětném vlivu na nás samotné – nás nevede k ničemu zlému, ale k naopak automaticky k tomu nejlepšímu. K respektu, porozumění, spolupráci, míru a mnoha dalším, všeobecně dobrým věcem.

A co s tím může dělat každý z nás?

Asi v první řadě se zamyslet, jak je na tom se svým svědomím. Věřte mi, že nechcete si na něj vzpomenout až na smrtelné posteli, nebo až z ní přeskočíte na Druhou stranu. Tam už má zuby strašně velké a ostré a žádné opojné prostředky na něj už nezabírají.

Podívejte se, kde ve vašich životech zvítězila shora padající moc nad vaší vlastní, nejlepší vnitřní morálkou. Zamyslete se nad tím, jestli se nechováte příliš chytře, ale velmi málo rozumně. Jestli nejste také šiřiteli byrokratického jedu. Zamyslete se nad tím, jestli byste nechtěli dojít do stavu opravdové moudrosti. Vnitřní. Pravé. Žité. Zkuste hledat i maličkosti, možná s těmi půjde začít lépe.

Jako třeba: Vynucujete u lidí něco pro hierarchii, které jste součástí? Nějak to koliduje s vašim vnitřním kompasem? Hryže vás svědomí? Hryže vás, protože se bojíte  tomu postavit? Bojíte se, že dopadnete jako Ježíš, Giordano Bruno nebo Jan Hus? Že vás hierarchie stáhne z kůže? Jde s tím něco udělat? Jde změnit aspoň malý kousek?

Můžete z toho vlaku nějak vystoupit? Vytvořit s těmi kolem kruh, namísto pyramidy? Mluvit co nejvíc se svou vlastní, vnitřní, Nejvyšší autoritou?

Hodně štěstí a radosti vám všem 🙂

 

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?