Zombíci dnes frčí. Je to vděčné téma.

Jen málo co je tak děsivé, jako představa někoho, kdo zemřel, pak si chvilku řádně a v klidu tlel, pak se probral, vylez z hrobu a vydal se vás rozsápat na cucky. Možná vám byl dokonce velmi blízký, ale stala se z něj stvůra. Kouká na vás svýma zakalenýma očima, poznáváte v něm tu svou blízkou bytost… jenže on/a se na vás sápe s bezduchou potřebou vám ublížit.
Proč to zombíci dělají, to je mi stejně záhadou. Stejně usilovně by třeba mohli hrát šachy, nebo plést ponožky, ne? Co je tak hrozně baví na ničení běžných, živých lidiček?

Aha, už vím. Oni to dělají proto, aby z vás taky byl zombík. Takže jim nakonec prostě musíte – chtě nechtě – násilně vyndat květák z dutiny lebeční. Phuy!!

Stát se takovým zombíkem je ale těžké. Předně, je to přece jen fikce. Možná jednou někdo něco vynalezne, co takhle báječně okoření naše životy (třeba nějaký vytoužený elixír věčného života, který vás udrží na živu, i když vám soused učeše hlavu krompáčem). Ale zatím to neumíme.

A proto jsem tady já. Abych vám nabídnul něco, co sice není tak úžasně nechutné ani dobrodružné, ale je to taky o živých mrtvých. Nebo snad mrtvých živých.
A navíc, zatímco ty pravé zombíky nemá skoro nikdo rád, vás budou skoro všichni milovat.

V naší společnosti se velmi cení jedna věc. Tou je stabilita. Stabilita názorů. Stabilita pohledu na svět. Považuje se to obvykle za dobrou charakterovou vlastnost. A já tomu celkem rozumím. Protože co je hezčího, než mít za přítele někoho, na koho se můžete zcela spolehnout v tom, jak se bude na věci dívat. Vždycky víte, jaký bude mít na věci názor. Jak bude reagovat.

A mnoho lidí je v tom převelice úspěšných. Někdy mezi dvacítkou a třicítkou si udělají „svůj“ názor. Na hodně věcí, možná skoro na všechno. A udělají si ho z betonu. Nebo železobetonu. Získají pocit, že už spolkli všechnu moudrost světa a zavřou dveře před změnami a odlišnými pohledy. Do konce života budou mlet tu stejnou slámu. A jako každý správný zombík se z vás pokusí udělat to samé.

Jenže já mám za to, že život je proměna.

Život je růst. Žít neznamená za každou cenu všechno pořád měnit, to určitě ne. Ale znamená to být tvárný. Být otevřený. Učit se. Poznávat. Chápat. Evolvovat (děsný slovo, že?? možná je blbě?). Pouštět k sobě nové a někdy i velice překvapivé informace.

Takže… co se stane, když si takhle vytvoříte svůj skálopevný názor „na furt“? Kromě toho, že normálně dál stárnete, jakoby se nechumelilo, už neproděláváte žádný vnitřní vývoj. A to je to pravé pro adepty na zombíky. Podobně jako zombíci ztrácíte citlivost, empatii a ochotu se svým stavem cokoliv dělat. Protože tohle všechno je vašemu stavu hrozbou.

Pokud se mnou souhlasíte v tom, že život opravdu primárně slouží evoluci (přičemž evoluce vůbec není v konfliktu s „vyšším“ a zcela „nenáhodným“ zdrojem celého bytí), potom se mnou asi budete souhlasit i v tom, že zavřít svou mysl před změnou a rozvojem je svého druhu smrt.

Pokud se mnou dokonce souhlasíte ve věci kontinuální individuální existence v různých časech, prostorech a hladinách vědomí, potom asi budete souhlasit i s tím, že zabetonovat se takto je strašným mrháním časem a příležitostmi. Pokud se kupříkladu několik lidských (pozemských) životů za sebou takhle ve dvaceti zabetonujete, můžete se za nějaké čtyři životy posunout třeba jen takový kousek, jako někdo tvárný ze pouhý život jeden. Nepřijde vám to děsivé? Mně teda jo.

Jsem příznivcem evoluce a rozvoje

a zároveň tvrdím, že život není žádným náhodným „oživnutím“ neživé hmoty. Někde jinde o tom napíšu víc, když to bude možný.

Ale chci vás trošku navnadit k tomu, abyste do sebe nakoukli, jestli tam někde v sobě nemáte třeba nějakej starej betonek… kterej byste eventuálně mohli zkusit něžňoučce naťuknout aspoň nějakým maličkým a heboučkým bouracím kladívečkem.

Možná vás to udrží živé až do úplného konce.

Kéž je to taky malý podnět pro vědce, pro historiky, pro politiky, pro nadávající ve všech českých hospodách a další, kteří mě teď zrovna nenapadají…. Já vím, že betonek je jistota. Že stát se tvárným a proměnlivým je riskantní a že se to lidem kolem vás nemusí vůbec líbit. Že už samotný akt otevření se novému a odlišnému je převelice nebezpečný. Zejména a právě ve společenstvích, která jsou tradičně na tvrdnutí do rigidních pohledů a dogmat extrémně náchylná.

Stejně jako zombiózní jedinec marní svůj potenciál a umrtvuje svůj rozvoj, stejně tak umrtvuje svými dogmaty evoluci celé společnosti. A to je moc velká škoda. Pro všechny.

A teď pardon, ale já už musím. Mám hroznou chuť na syrový…

A hlavně mi nepište žádný komentáře. Protože já svý názory stejně nikdy nezměním. 😀 😀

Aaarrgghhh

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?