Tentokrát vám nebudu cpát do hlavy, co je třeba udělat v našem lidském společenství jinak, ani poukazovat na nové a jiné pohledy na celospolečenské jevy.

Místo toho posdílím z hlubin svého nitra. Protože můj vlastní čas na změnu nastal. A moje vlastní nutnost změnit perspektivu a tím i svůj životní styl je nevyhnutelná.

Můj život byl vždy životem „dávače“. Někoho, kdo dává a dává a … dává. Všem kolem. Svoji energii, čas, prostředky. Někoho, kdo se učí pro ostatní. Kdo opatřuje zdroje hmotné i nehmotné. Aby oni nemuseli. Vydělat, vymyslet, zpracovat, nastudovat, pochopit, rozebrat, složit. A potom to zlaté jadérko, které je výsledným produktem celého snažení, věnovat těm, kterým se buď nechce, nebo na to „nemají“, nebo je to dokonce vůbec nezajímá.

Mojí primární touhou je poznat jádro věcí. Pochopit jejich nejniternější podstatu a propojit ji s chápáním podstaty věcí ostatních. Důkazem tohoto snažení je tenhle web samotný. Celý můj život, kam až moje paměť sahá, každý den zas a znova, se snažím posbírat, pochopit, setřídit, očistit a spojit dohromady různé myšlenkové směry a filosofie. Snažím se proniknout v chápání světa co možno nejhlouběji a nakonec vymyslet, jak to celé předat ostatním. Jak to vyjádřit. Jak to napsat. Jak to říct.

Chudáci moji nejbližší. Kolik stovek hodin mých úvah už si museli vyslechnout. A to asi jenom tuší, kolik desítek či snad stovek tisíců hodin jsem v nich strávil já sám. Kolikrát si asi přáli se bavit o něčem triviálním, ale u mne vždy všechno sklouzává do hlubiny..

K podstatě.

Tím nechci říct, že jsou moje závěry nějakou absolutní pravdou. Ony jí ani být nemohou, protože se pořád vyvíjejí a pořád posouvají.

Tenhle můj projekt (Vidahodavida) ale vůbec nejde podle mých představ. Moje texty se rozbředávají v komplexnosti a jsou jen těžko vstřebatelné. Mnoha lidem činí potíže rozpoznat, kdy žertuji, kdy jsem ironický a kdy to myslím vážně. Nebo odpadají v půlce článku, zahlceni neohrabaností mého vyjadřování. Vždycky mi to přijde tak zvláštní, protože když to čtu po sobě já sám, mám spíš pocit, že je to až dětsky jednoduché a srozumitelné. No jo no. To je asi proto, že to čtu sám po sobě. A že naprosto přesně vím, co byla ironie a proč jsou někde tři tečky a co konkrétně zastupují. A tak podobně.

Čímž ale neříkám, že bych při tom čtení občas neprožíval také celé spektrum pocitů nelibých… Jako třeba naprosté trapnosti a rozčarování nad tím, jak jsem mohl takhle děsivě slepit naprosto neadekvátní slova v naprosto neadekvátních větách a ty pak seřadit do naprosto neadekvátních sousledností.

Díky všem bohům a jedné slečně, se kterou jsem nějakou dobu byl v partnerském vztahu, že mne přivedli k astrologii. Nikdy mi nic nepomohlo tak dobře v sobě rozpoznat nejrůznější charakterové aspekty a jejich interakce, jako právě astrologie.

To díky ní jsem pochopil, že nejen že je tato má potřeba ve skutečnosti zcela přirozenou formou vodnářské, lehce maniakální potřeby spasit lidstvo, ale také to, že je v tom celém u mě speciálně zakopán ještě jiný pes. Jmenuje se Jižní uzel, leží v jedenáctém domě a má povahu znamení Raka.

A protože jižní uzel vždy poukazuje na to, co jsme opravdu hodně těžce ve své minulosti přehnali, nezbylo mi, než si po malých a lehkých krůčcích začít přiznávat, že se chovám přesně jako ta maminka, pro kterou je Lunou ovládané znamení Raka nejlepším vyjádřením. Maminka, co leží v 11. domě vodnářských společenství, ideálů, vizí, reforem a revolucí.

Velká potíž s našimi jižními uzly (máme je totiž úplně všichni) je to, že jsou to naše „blindspoty“, neboli slepá místa. Respektive, zaslepenost v nich udržujeme zejména k tomu, jak nás negativním způsobem svazují a jak negativně působí na všechny kolem. Každé znamení má své veliké dary a v případě naších jižních uzlů si z nich obvykle i děláme své nejlepší „tohle jsem přece já“. Zároveň jsme však skoro slepí k tomu, že jsme do nich zabředli tak hluboko.

Což je můj případ jak vyšitý. A tak tu máme někoho, kdo je ve své podstatě poháněn obrovskou touhou podporovat pozitivní evoluční skoky jednotlivců i mas, a vyzbrojit se k tomu tou nejlepší možno výbavou. Především filosofickou, pochopitelně. Což by ještě mohlo znít docela dobře, kdyby to celé bylo jenom vodnářské a zdravé. Ale není.

Protože je v tom ta přepálená „maminka“.

To ona na mne nutí být tím, kdo pečuje, ochraňuje, omlouvá, ošetřuje, zachraňuje.. „Chceš na večeři rohlík s tvým oblíbeným salámem? Ne? Tak ti udělám vajíčka, jak je máš rád? Taky ne? Tak mám zaběhnout do obchodu pro ty báječný skořicový šneky?“

A nebo: „Klidně mě ještě kopni, já vím, že to děláš z lásky. Já ti vždycky odpustím, protože ti rozumím.“ …

Ale to taky není všechno. Maminka svému dítěti (nebo v 11. Domě spíše svému společenství, ať už je jím cokoliv) samozřejmě odpustí úplně všechno a bezpočtukrát. Ona přece chápe, proč to ten chudáček dělá a jak to má těžké. Ona „ví“, že jedině záplavou nekonečné lásky, které si ten „malý spratek“ zaslouží ještě mnohem víc, než jí ze všech stran dostává, dojde k jeho vyléčení a napravení. Poznáváte to?

Ale to taky není všechno. Protože taková přepálená maminka, jako se materializuje v jižních uzlech lidských bytostí, používá svoji péči a lásku k tomu, aby se stala nenahraditelnou. Podvědomě buduje u svých „dětí“ na sobě samotné závislost, protože má pocit, že celá její vlastní existence je závislá na její potřebnosti pro druhé. Je to celkem rafinované, ale přitom tak prosté. Ona sama je ve své přepálené podobě jen prázdnou a bezednou dírou, toužící po lásce. A své děti, ať už je jimi cokoliv a kdokoliv, zamotává do pavučiny své péče tak, aby nikdy nenabraly sílu postavit se na vlastní nohy.

Je to dost radikální, ale je to tak.

Ale to taky ještě není všechno. Protože celou touhle činností na sebe ta „pavoučí“ maminka nabírá mnohem víc zodpovědnosti, než by bylo zdravé. Když totiž někoho připravujete o soběstačnost a děláte ho na sobě závislým, chtě nechtě na sebe také přebíráte zodpovědnost za jeho… všechno!!

Aneb jeho spokojenost, nasycenost, teplo, bezpečí a další, to vše stává vaším problémem.

V tom mém jedenáctém domě se pojem „děti“ projektuje nikoliv na mé vlastní potomky (které nemám), ale na skupiny a společenství lidí, ve kterých jsem angažován. Což zahrnuje všechno od partnerství až po mezigalaktické společenství všech živých bytostí ve vesmíru. Prostě zcela v duchu vodnářského chápání výrazu „společenství“.

V mém případě to byly především skupiny sociálně-revolučních hnutí (jako punk a hippies ezoterická alternativní seskupení a podobně), ale také pracovní kolektivy, přátelé, rodina.. a celý lidský svět návdavkem k tomu.

A když takhle nezdravě mateřsky fungujete v tom bažinatě vyměklém režimu „chápání a odpouštění a porozumění a ochrany a tak dál“, berete na sebe nezbytně nutně odpovědnost nejen za lidi, se kterými pracujete, ale v podstatě i za celý svět.

A tady jsme u kořene. I když se celé to moje úsilí přinášet dobro všem může jevit jako zcela úžasné, úžasné je ve skutečnosti jen částečně. A částečně je zatraceně jedovaté. Navíc je to strašná zátěž. Víte, jak děsné je žít zatížen jakýmsi ne úplně dobře identifikovatelným pocitem odpovědnosti za všechny a všechno kolem?

Věřte mi, že když je váš jižní uzel tam, kde ten můj, je to sakra moc složité si to celé aspoň trošičku i jen připustit, natož to naspat a pověsit na web. Je to stejně těžké a děsivé, jako pro přehnaně mateřskou matku říct svým dětem, že je na sobě dělá svou všezahrnující a neutuchající „obětavou“ péčí co nejvíc závislé a co nejvíc neschopné samostatně existovat, aby sama pokud možno nikdy nemusela cítit tu svou strašlivou emoční díru a neukojitelnou touho po lásce, o které ve svém podvědomí tak dobře ví.

Celý tenhle komplex pocitů zodpovědnosti a nutnosti se obětovat pro druhé mne vedl k potřebě utíkat. Utíkat do ústraní, protože každý, s kým se aspoň trochu sblížím, je okamžitě integrován do mého světa. Do mého společenství a tím i do mého spasitelského komplexu.

Což mne vedlo k tomu, že jsem se začal snažit před odpovědností utíkat. Pomaličku a polehoučku jsem si začal uvědomovat, že vlastně vůbec nevím, co chci sám pro sebe. Kromě toho, že už nechci mít pocit odpovědnosti a nutnosti se pořád dokola obětovat.

A díky tomu jsem si začal uvědomovat, že svoboda je vždy spojená s odpovědností a že žádný únik není možný. A že vlastně ani nechci uniknout před zodpovědností jakoukoliv, ale jen před její excesívní formou, kterou na sebe nalepuji díky svým záchranářským  a pečovatelským sklonům. Ve finále tedy vlastně utíkám před tím, čím jsem. Ha!

Tady nám teď krásně vyplouvá na povrch zdroj tématiky mých článků. Tady je vidět, proč tak moc přemýšlím nad odpovědností a jejím spojení se svobodou. Tady je vidět, proč tak moc přemýšlím nad právem jít vlastní cestou a sledovat své vlastní touhy. V podstatě je zde vidět, jaké jsou výsledky mých nekonečných bádání nad tím, co je pro mne samotného správné a kudy je třeba jít. Koneckonců, jako každý dokážu psát pouze o tématech, která jsou mi vlastní. Nemůžu rozebírat něco, nad čím jsem nikdy nepřemýšlel, protože to pro mne není téma, že ano…

Když se vrátím k principu (ach, jak já ty principy miluji), musím dodat, že k tomu Alfa v podobě jižního uzlu, patří také Omega.

Cesta z pastí naších jižních uzlů je totiž jen a pouze jedna. Pro každého je přísně individuální (guruové všeho druhu, přečtěte si těch pár slov před závorkou ještě tak  pětkrát a hodně pečlivě), ale přesto celkem jasně identifikovatelná (díky ti, astrologie!).  

Omegou a cílem našeho směřování je uzel severní, který je ke vší smůle také pravým opakem všeho, co si o sobě myslíme, že jsme. Často je dokonce i symbolem toho, co se nám na druhých vůbec nelíbí a k čemu pociťujeme hodně velký odpor. Jaká to ironie našich životních záměrů, když nás hodlají vykopat z ulity toho, co chápeme jako „to své“ přesně na druhou stranu, někam směrem k jakémusi cizorodému a odpudivému protikladu.

A aby to nebylo tak jednoduché, k tomu protikladu nevede žádná dobře viditelný cesta. Vlastně je mezi námi a naším cílem spíš velké a děsivé prázdno. Nic, čeho by se dalo chytit. Je to prostor, do kterého se povětšině opravdu hodně bojíme vstoupit. Ale naše duše (nebo náhody?) pro nás má připravené a denně updatované metody, kterými se nás snaží k pohybu skrze ono území nikoho dohnat.

Uzly celkově si zaslouží mnohem více pozornosti, protože jsou to ve své podstatě klíče k našemu životnímu směřování a skrze jejich pochopení se můžeme na cestu, na kterou jsme tak jak tak hnáni všemožnými „okolnostmi“ svých životů, vydat mnohem více vědomě.

Pro mne osobně je cílem celoživotního úsilí naučení se zdravým vlastnostem mého uzlu severního, kterým má vlastnosti Kozoroha (symbol otcovství) a sídlí v domě pátém.

Z prostoru obětování se pro evoluci a službu společenství do domu radostného a kreativní bytí podle svého vlastního gusta a potřeb.

Ze znamení  emoční a „měkké“ mateřské péče do znamení strukturované a „tvrdé“ otcovské péče.

Nezdravou roli mateřského principu jsem už popsal dost, k té otcovské teď jen krátce prozradím, že jejím úkolem je pečovat způsobem, který učí „děti“ disciplíně, řádu, zdravé vlastní odpovědnosti, soběstačnosti a samostatnosti. Zatímco máma je styl: „Nenanosil sis dřevo? Tak pojď na zimu bydlet ke mě, já ho celé léto tahala na zádech z lesa“, zdravý otcovský princip říká „Nenanosil sis dřevo, přestože jsem tě na to vybavil a ukázal, jak na to? Tak zmrzni“.  

Obrazně napsané to vypadá jednoduché jako facka (snad??), ale věřte mi, že identifikovat to celé sám v sobě a hnout svým těžištěm je podstatně komplikovanější. Moje cesta skrze to veliké prázdno je podobná cestě většiny lidí, které jsem měl tu čest hlouběji poznat. Jeden krok před, druhý krok vpřed…  pak se něco šustne a hup, rychle zpátky na základnu, do toho starého známého tohle jsem já, tohle jediné umím, tohle chci a musím žít…

Dalo by se to celé rozebírat mnohem detailněji, ale přehnaná komplexnost je jedna z těch věcí, které se musím vyhýbat. Už tak to začíná být dost dlouhé.

Když teď zopakuji nadpis tohoto článku „čas na změnu“, bude vám jasné, proč to říkám a co to celé znamená.

Chtěl bych teď a tady, nahlas a pro celý svět, deklarovat svůj záměr brát na sebe od nynějška pouze tu odpovědnost, která mi patří. Přestat chodit po světě jako nějaký ztřeštěná vodnářská maminka všech a začít žít spíš jako ztřeštěný, na své vlastní potřeby zaměřený a soběstačný tvor, který druhé podporuje v žití jejich vlastní odpovědnosti a svobody.

Musím ze sebe setřást tu potřebu živit svou bezednou díru skrze druhé. Svoji račí potřebu být užitečný, milovaný a nenahraditelný, protože ta nenahraditelnost je  zárodkem velkých potíží nejen pro mne, ale také pro ty, které do ní podvědomě vtahuji.

Konečně mohu sobě i vám přiznat, že mne už netáhnou vážné vztahy plné obětí a závislostí, ale pouze vztahy otevřené a svobodné. Že chci, aby mé partnerské vztahy byly už pouze takové, aby byly svobodným a otevřeným vyjádřením vzájemné náklonnosti a respektu, sdílením toho nejlepšího pro radost a potěšení každého z nás.

Že už nechci utíkat před přehnanou zodpovědností a vymanit se za každou cenu z business světa, ve kterém jsem strávil většinu svého života, přičemž posledních asi 10 let bylo zároveň marnou snahou se z něj vymanit. KONEČNĚ jsem totiž pochopil, že řešením není útěk, ale jen a pouze změna přístupu. Že před čím utíkám není ten svět, ale nezdravá míra mateřské odpovědnosti, kterou jsem si sám svým přístupem nasadil na hrb. Pokud zahodím svůj sebeobětovatelsko-spasitelský račí komplex a přepnu se do režimu otcovsky strukturovaného kozorožského, můžu přitom dokonce začít znova mnohem víc uplatňovat svoji kreativitu.

Co udělám tady s tím webem, to zatím nevím. Není to tak, že bych si myslel, že vhledy, a úvahy, které jsem tady za poslední léta sepsal, ztratily platnost. Kdepak, myslím si, že jsem je při svém bádání ještě více prohloubil. A tak nějak si (možná trochu naivně,) myslím, že bych je mohl napsat znova. Jasnější, čitelnější, strukturovanější… No ale nevím. Mám plné ruce práce.

Můj život nabral velké obrátky. Musím přiznat, že je mi líto, že se to stalo až teď, kdy mi táhne na padesátku. Trochu mě trápí, že jsem tolik času a energie promrhal na nesprávných místech a nesprávnou činností. Ale respekt k dávné moudrosti mi říká, abych to s tou lítostí nepřehnal, protože je to obvykle právě krize středního věku, která člověka s konečnou platností vykopne z pohodlného (i když notně prosezeného a ušmudlaného) gauče jižního uzlu směrem k mrazivě čistému a panensky nedotčenému uzlu severnímu.

Pořád mám z mnoha věcí strach a pořád to moc neumím. Pořád mám tendence padat zpátky, když se můj svět trošku víc rozhoupe. Ale mám zároveň radost, když cítím ten příliv svěží energie, která na mě dýchá, když se opřu správným směrem. Když se vydám po cestě skrze veliké neznámo. Jak moc mě posiluje, když vám tady zcela veřejně naleju  ze svých temných hlubin do sklenice to, co bych před pár lety za žádnou cenu ani sám před sebou nepřipustil.

Vám všem, kdo jste se za ty léta prokousávali džunglí mých textů moc děkuji. Zkusím se zamyslet, jak se k tomu svému psaní postavit jinak. Tak nějak lépe a v kontextu mé nové osobní vize a etapy.

Jestli to někoho z vás zaujalo a chtěli byste ode mne, abych vás zachránil a převzal za vás zodpovědnost, tak mne prosím nekontaktujte 😉

V ostatních případech mne klidně kontaktujte, ptejte se, proste, žádejte, buďte mi inspirací…

Díky moc, že jste si to přečetli. Opravdu.

David

PS: Přečtu si to po sobě jenom jednou. Je to totiž, stejně jako většina mých věcí, psáno jedním dechem. Ale kdybych to začal po sobě moc číst, mohl bych podlehnout tendenci to nějak modifikovat a pak bych to mohl zamotat a ztratilo by to náboj a … možná by zmizelo i pár pravopisných chyb, pokud bych si jich všiml. Ale to by pak bylo dokonalejší než život. A to nechci. Tak pa!

0 komentářů

Odpovědět

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

©2021 FlyingLizard

Rychlý kontakt

Písněte mi na mail :)

Sending

Log in with your credentials

Forgot your details?